Světlo vs Stín

Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.

Když se ráno vzbudíš v posteli zase sám, a zjistíš, že vedle tebe neleží nikdo, koho máš rád, ale zase tam leží pouze kniha, se kterou jsi usnul večer v náručí, je ti smutno. Co smutno, smutno je možná jen nějaká iluze. Možná je to spíš osamění. Osamění je možná také jen iluze. Stejně jsme všichni sami, společnost je taky taková iluze. Něco jako ta kniha, která leží vedle tebe. Ta je taky takovou iluzí. Koukáš do stropu a chtěl bys vstát, začít něco dělat, než tě pohltí myšlenky, které už se ti pomalu začínají honit hlavou a tobě z toho běhá mráz po zádech. Nechceš je slyšet, snažíš se je odehnat pryč, a tak rychle vstaneš a začneš uklízet, číst, psát, kreslit, běhat ze strany na stranu.

Někdo přišel, Světlo u dveří, které ti něco povídá. Nevnímáš ho. Je to jako sen. Proč by jsi to Světlo poslouchal, Světlo nemluví a ve snu je přeci stejně úplně jedno, co uděláš. Nebo možná není, pak se ráno probudíš, a budeš mít celý den pocit, že to byla realita. Budeš se celý den bát, že opravdu někdo zemřel jako v tom snu. Budeš se celý den bát, že se to doopravdy stalo. Chvilku nebudeš vnímat to, co se okolo tebe děje, a pak se najednou v šoku zarazíš uprostřed oběda. Uprostřed kousání hranolky, kdy všichni lidé okolo tebe budou přemýšlet jen o tom, jestli si ji dají s kečupem nebo tatarkou, v ten moment se na chvilku zamyslíš a budeš mít pocit, že se to doopravdy stalo.

• „Smrt,“ říká Světlo. „S dnešními dětmi bychom měli mluvit o smrti, aby pak nebyly nešťastné z toho, co se okolo nich děje.“

Mhouříš oči, abys na Světlo viděl, a nechápeš, proč ti v osm hodin ráno říká tyhle věci. Přivíráš oči a představuješ si, že to je čert. Před očima se ti vytvoří obrázek chlupatého čerta s červenými rohy. Zasměješ se. Světlo se rozčílí a  zase ti něco říká. Asi bys měl poslouchat, jinak vážně někdo zítra umře jako v tom snu.

• „Jak se tomu můžeš smát? Tohle je vážná věc, děti nejsou zvyklé na pomíjivost věcí, děti se dívají na pohádky, a pak věří tomu, že realita je na světě stejně krásná jako v pohádce, a přitom nikdo nebude šťastně žít, až do smrti, stejně všichni umřeme dřív.“

Přijde ti to legrační, nemáš náladu o těchto věcech dneska přemýšlet, a tak jen Světlo pozoruješ a snažíš se alespoň přikyvovat, aby se neurazilo. Smrt, říkáš si, to je taky jedna taková velká iluze. Proč jsou lidi smutní, když někdo umře? Protože asi čekají, že nikdy neumře. Mají očekávání. Očekávání jsou zlo. Nemůžeš od života očekávat vůbec nic, jakmile od něj nic nebudeš očekávat, bude ti fajn. Bude ti moc fajn. Budeš se mít krásně. Budeš se smát a budeš šťastný. Ale tohle je taky iluze. Nemůžeš očekávat, že když nebudeš očekávat, tak budeš šťastný, musíš tím životem chodit a být šťastný prostě tak, protože od života ani od lidí nic neočekáváš. Pak když tě někdo zabije, vůbec se tě to nijak nedotkne, a budeš při tom úplně šťastný, protože přeci nic neočekáváš, takže si před toho člověka stoupneš, a necháš, aby ti kulka prostřelila hrudník, vyletěla tvými zády ven a zanechala za sebou krvavou stopu ve vzduchu a pronikavou ránu, která se bude všem lidem vracet v temných snech zimních a jarních nocí, kdy přemýšlí o sebevraždách. Budeš v ten moment úplně šťastný, budeš šťastný v moment, kdy tě někdo bude mlátit. Budeš šťastný v ten moment, kdy na tebe bude někdo křičet. Budeš se tomu smát. Budeš z toho dokonce mít úplnou radost. Protože přeci od života nic neočekáváš, takže tě nějaká bolest nerozhodí, protože ti to je všechno úplně fuk. Šumák. Teď se směješ, směješ se z plných plic a v hlavě ti běží zoufalá myšlenka na tu kulku. Jenže pro kulku bys musel natáhnout ruku, a tak jen ležíš a spoléháš se na to, že se tu ukáže Stín.

Světlo ti zase něco říká, ale ty mu nevěnuješ pozornost, protože máš za sebou Stín a Světlo už se tady dlouho neukázalo, aby ti dalo najevo, že mu na tobě záleží, a že když zasvítí slunce, tak se tady objeví. Několikrát zasvítilo slunce a ono se neobjevilo, a tak jsi už přestal očekávat, že se někdy ukáže. Jednoduše ti bylo ukradené. Místo Světla se tady totiž několikrát na odvrácené straně ukázal Stín.

Světlo i Stín na tebe mluví zároveň, ale Světlo už vidíš jen na druhé straně tunelu, čím víc se k tobě snaží přiblížit, tím víc tě vtahuje Stín do sebe. Bráníš se, kopeš okolo sebe nohama, z očí ti tečou slzy, když ti Světlo říká, ať se směješ.

• „No tak, usmívej se, to ti pomůže.“

Ale Stín už na tebe mluví, obtáčí tě svými chapadly a cítíš jeho smrdutý dech, vlastně se ti to i trochu líbí, je to takové jednodušší nechat se jím stáhnout, než se s ním prát a snažit se vylézt za Světlem z jeho objetí ven. Dusí tě ve svých pařátech a ty vidíš Světlo, jak to vzdává, odchází a ty za ním křičíš, ať se vrátí, aby tě neopouštělo, pláčeš, křičíš, ale Světlo to odhání pryč, a to se Stínu hodí, v ten moment už na tebe může a obtáčí tě víc a víc. Motá se ti hlava a dech se ti snaží utéct, bojíš se, že srdce ti z hrudníku vyskočí a poběží za Stínem. Máš strach, a tak se radši nehýbeš, jen vtahuješ kouř z cigarety do plic. Cítíš, jak ti kouř plní plíce a také cítíš, jak se spojuje se slzami v tvém krku a dráždí tě tam, ale to je ti v ten moment úplně jedno, protože Světlo už dávno zmizelo. Stín tě vtahuje do své konverzace a povídáte si dlouho, snažíš se z konverzace s ním vymanit, ale jde to těžko, a potom z posledních sil se zvedáš, Světlo tě opustilo, a tak saháš po knize, otevíráš ji a v ten moment Stín pomalu mizí za rohem. Z naprostého vyčerpání ti buší srdce o sto šest, klepou se ti ruce ledové jako led a zrychlený dech ne a ne polapit. Přečteš si pár vět a dech se ti na malou chvilku zklidňuje. Musíš se vydýchat, než se vrátí znovu.

…..

Ráno vysvitlo o slunce a na ulici se objevilo Světlo. Světlo už bylo delší dobu samo, přestože za posledních pár let slunce venku párkrát zasvítilo. Nestihlo ale za člověkem s knihou přijít. Nestihlo se dostavit, a pokud se za člověkem dostavilo, on ho jen ignoroval, ignoroval jakoukoli snahu o konverzaci a ignoroval chuť Světla se s ním bavit.

Světlo chtělo člověku něco říct, chtělo mu říct něco důležitého, chtělo mu něco sdělit, s něčím se mu svěřit. Trápila ho lidská hloupost a potřeba očekávání, potřeba jistoty a potřeba společnosti. Světlu to bylo líto. Bylo mu líto, že ho člověk vůbec neposlouchá, chtělo mu pomoci, chtělo mu ukázat, že na světě může být i krásně, taky od něj očekávalo nějakou reakci, nějakou zpětnou vazbu na jeho slova. Jeho slova mu přišla důležitá, chtěl člověku udělat radost tím, že se s ním o ně podělí, ale člověk nereagoval a jen se smál. Světlu to bylo líto, čím víc se snažilo o to, aby se člověk smál, tím více od něj odcházel a Světlo se potřebovalo chránit, aby ho Stín také nevcucnul, a tak pomalu odcházelo pryč a vracelo se zpátky na ulici.