Cumulonimbus

 Pode mnou jsou vidět hory. Vysoké zasněžené hory z jedné strany a z druhé strany modř. Modř oceánu. Modř oceánu, která se táhne do dálky. Není vidět její konec, přestože jsem takhle vysoko. Jsem okouzlen. Nechávám letadlo poskakovat po mracích a pouze zírám dolů. Žije si svým vlastním životem stejně jako moje srdce, které bije jako o závod. V dáli zapadá slunce a barví mraky dočervena. Doruda. Do krvava. Krev žilách mi tepe neuvěřitelnou silou. Jako by chtěla vyskočit a propojit se s tou krví tam venku. To už dlouho trvat nebude.

Po pravé ruce nahmatávám atlas a v posledních záblescích slunce si ještě prohlížím první stránky. Velikán, který mi přehradil cestu připomíná vatu podsvícenou rudou lampou. Už jsem ho našel. Usmál jsem se a stránku s prohmataným rohem jsem si poněkolikáté označil. Tenhle mrak je stejně nejkrásnější. Obletěl jsem ho několikrát dokola a neviditelným provazem, který byl přivázaný a konci mého letadla jsem ho svázal a táhnul ho za sebou. Další kousek do mé sbírky. Srdce mi tlouklo a z očí mi tekly slzy. Rudé paprsky slunce mi propichovaly oči, ale já se chtěl stále dívat do nich. Za sebou jsem táhnul obrovitý mrak a letělo se mi velice těžko. Přidal jsem na rychlosti a ve spěchu jsem nahmatal sklenici, do které jsem nabral své slzy štěstí. Už třetí. Přes slzy se dívám dolů tam, kde nejspíše žijí lidé a vidím jen rozmazanou červenou šmouhu. Už nikdy víc. Letadlo se řítí kupředu. Za sebou táhne mrak velký jako pět slonů a uvnitř něj sedí blázen, co sbírá své slzy. „To až mě najdou, aby všichni věděli, jak moc jsem pro ně plakal,“ říkal jsem si, přestože jsem věděl, že to jsou slzy štěstí, a ne smutku. Nechtěl jsem si připustit, že mám ze smrti takovou radost. Nechtěl jsem si připustit, že nepláču kvůli těm lidem tam dole. Mrak za mnou šustil o nebesa a letadlo slastně vrčelo. Ještě jsem před sebou měl spoustu kilometrů.

Venku hučel vítr. Byla černočerná nepropustná tma a já se poprvé v životě tady nahoře bál. Nevěděl jsem čeho. Věděl jsem, že dneska v noci jsem tady nahoře sám. Stejně jsem si ale rozsvítil lampu a prohlížel jsem si atlas. Uklidňovalo mě to. Cumulus, cumulonimbus, cirrus. Latadlo dál letělo podle toho, jak se mu zachtělo, za mnou šustil svázaný mrak a mně tekly z očí slzy. Všechno se vrátilo do normálu. Už jsem se nebál. Představoval jsem si život tam dole, uspěchané lidi, co běhají po ulicích, aby se stihli dopravit včas tam kam potřebují. Ani nevědí o tom, že nahoře nad nimi jsou takhle nádherné mraky, ani nevědí o tom, že tady nahoře je takhle nádherný člověk. Zarazil jsem se. Nádherný. Při pohledu ven na temnotu se mě opět zmocnila záplava slz. Zaplavila celou pilotní kabinu i myšlenky v mojí hlavě. Nádherný. Chci zůstat celý život s těmito slzami štěstí na tváři. Už nikdy nechci, aby tohle štěstí skončilo. Letadlo sebou zakolísalo. Raději jsem se pokusil vrátit nohama zpátky na zem. Zpátky do reality. Ale bohužel byla tak moc daleko. Tak moc vzdálená. Blízká na dosah ruky, ale vzdálená mým očím. Mým očím zaselepeným slzami krásy. Záplavy v hlavě jsem se nemohl zbavit. Nešlo to. Vítr si pohrával s letadélkem, které létalo ze strany na stranu jako splašené. Slzy tekly dál. V tu ránu jsem se vzpomněl na svůj mrak. Na ten mrak plný vody, který jsem za sebou táhnul. Letadlo se zastavilo pod náporem tohohle těžkého nákladu. Ale plulo se mu lépe. Záplava let trochu odlehčila.

Už dlouho nepoletíme. Blížíme se pomalu k cíli. Za obzorem se znovu objevila krev. Krev, která vytékala z útrob slunce propíchnutého odcházející tmou. Unavené oči přestaly plakat a uši naslouchaly tichu, občas přerušovanému šustotem mraku. Do hlavy se mi zpátky vrátily myšlenky a dokázal jsem si v hlavě srovnat to, co právě dělám. „Potřebuju dokončit svou práci,“ ozývalo se mi v uších. „Potřebuji dokončit svou práci!“

Probudila mě rána do hlavy. Letadlo se řítilo špičkou k zemi a já měl posledních pár vteřin na to, rozloučit se se životem. Nechtělo se mi s ním loučit. Loučení je vždycky smutné. Raději jsem se chtěl pozdravit se smrtí. Najednou mi došlo, že za sebou pořád táhnu mrak, ale věděl jsem, že když ho odvážu, letadlo klesne k zemi okamžitě. Bylo mi ho však moc líto. Nechtěl jsem, aby se jeho čistota roztříštila o špičaté skály, které nás čekaly tam dole. Do očí se mi poprvé v životě vhrnuly slzy smutku. Dole se spustil déšť. Takhle nikdy ve Francii nepršelo. Letadlo narazilo s třesknutím do skály, mrak přispěchal zachránit do své vatové peřiny sklenice slz a pilotovo tělo s úsměvem na tváři. Pilotova krev se spojila s krví, která vytékala ze slunce. Pilotova duše zůstala v nebesích. Nepovedlo se mu zůstat šťastným navždy.