Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Ticho

Maruška sedávala u velkého okna každý den. Už dlouhou dobu nevylézala ven. Stačil jí pouze výhled na krajinu, která se schovávala za oknem. Kamna, ve kterých praskal oheň, ji naprosto uklidňovala. Tyhle dny milovala. Seděla si tam s kávou v ruce, na tomhle místě i spala, i jedla. Zvedala se jen v případě nejvyšší nutnosti. Měla přesně vypočítaný moment, kdy vycházelo slunce. Moment, kdy zapadalo. Sledovala mraky a poznala moment, kdy mělo začít pršet. Věděla, kolik je hodin, podle postavení hvězd na obloze. Dokázala ze svého výhledu poznat úplně všechno. Už několik desítek let si tady jen seděla u praskajícího ohně, s hřející kávou v ruce a s očima upřenýma ven. Lidé se jí netýkali. Nikdo ji nepřišel za celou tu dobu navštívit a jí už to dávno nevadilo. Vystačila si sama se sebou

Byla však určitá věc, která jí občas dlouhé dny, které si krátila tím, že sledovala plameny ohně, jak bezmilostně olizují velká polena v kamnech a počítala kolikrát se plamen octne na tom samém místě během jednoho dne, dokázala vylepšit. Nepravidelnost. Za oknem měly ve zvyku chodit kočky. Nebyly to obyčejné kočky. Každá byla jinak barevná a každá chodila v jinou denní hodinu. Vždycky se ale zastavily u jejího okna a chvilku se koukaly dovnitř. Jako jediné věděly, že za oknem se někdo skrývá. Maruška je milovala a jen tak beze slova se každé z nich koukala do očí. Sdílela s ní ticho a nepohnula se ani o píď. Věděla, že ticho je naprosto všude, že by si na něj mohla sednout a kočka by zmizela i s ním někde v dálce.
Maruška se světa tak trochu bála. Byla tam za tím svým oknem naprosto v bezpečí. Měla alespoň takový pocit. Za zdí, odstřižená od celého světa, ale zároveň tak blízko světu. Byly dny, kdy za oknem procházeli i lidé. Měla tmavá okna, a tak ji neviděli, ale ona si je mohla prohlížet do největších detailů. Mohla se vynadívat na překrásné účesy elegantních dámiček a krok statných mužů. Byla s nimi, ale zároveň o ní nikdo nevěděl. Byla s nimi, ale oni byli bez ní. Milovala to. 
Jednoho dne v noci, když Maruška usnula ve svém křesle a oheň v kamnech už dávno nepraskal, uslyšela škrábání na okno. Naprosto se vyděsila. Nikdo se s ní nesnažil navázat kontakt už několik desítek let. Nejdříve ani nechtěla otevřít oči, dělala, že vetřelce jednoduše vůbec neslyší. škrábání na okno však neustávalo. Opatrně otevřela jedno oko. Byla strachy bez sebe. Rychle si do ruky vzala hrnek s kávou, který ji natolik uklidňoval. Když si však všimla, že za oknem není žádný člověk se sekerou v ruce, ale malé koťátko, které nikdy neviděla, ruce se jí přestaly klepat. Chvilku jen tak seděla a sledovala obrys koťátka v bílém svitu měsíce. Sdílela s ním ticho. Po chvíli si všimla, že jejich ticho narušuje to, že koťátko se neuvěřitelně klepe zimou. Mrzelo jí to, ale nebyla schopná mu otevřít okno, aby mohlo vlézt dovnitř. Byla pouze schopná se k oknu přiblížit a ukázat koťátku, že je tam s ním. Koťátko však ve škrábání neustávalo. A tak se Maruška rozhodla, že své okno otevře. že po dvaceti pěti letech otevře své okno, aby koťátko mohlo vlézt dovnitř. Zachvěla se zimou a skoro spadla na zem. Koťátko se prosmýklo okolo jejích nohou přímo do jejího křesla. Marušce to trvalo celou věčnost, než okno zavřela a všimla si, že kotě leží v jejím křesle. Okamžitě ho vyhodila. Přítomnost jiného tvora ve svojí samotě zvládala velice těžko. Dokázala se s ním podělit o své teplo, o svou kávu, o své ticho, ale dělalo jí problém sdílet s nějakým živým tvorem svou samotu. Na to potřebovala ještě čas.
Postupem času si zvykala na to, že kotě potřebuje nějaký ten prostor, zvykala si na to, že s ní doma někdo je. A začala občas pouštět domů dokonce i ostatní kočky. Bylo jí dobře. Pořád sice sedávala v tom stejném křesle a nechodila nikam ven, ale alespoň získávala důvěru v okolní svět. Byla schopná sdílet sama sebe dokonce i s někým jiným.
Marušku jednoho dne ráno vzbudilo jasné světlo slunce, které procházelo skrz její okno. S jasným nabělalým paprskem však přišel i studený vánek. Maruška se protáhla, zachumlala se ještě více do své tlusté deky a chtěla si k sobě přitisknout Kotě. Avšak Kotě nebylo nikde. S úlekem se probudila a zděšeně se zahleděla na okno, které večer nechala pootevřené. Dala se do pláče. Nechápala, proč odešlo a bála se, že se nevrátí. 
čekala několik dní a několik nocí u okna, čekala až se Kotě vrátí. A pořád nic. Nevracela se však žádná z koček. Maruška byla nešťastná. Byla vytržená ze své nezávislosti jejich příchodem a teď nebyla schopná vrátit se zpátky do své každodenní reality. Naštvaná na svět. Zavřela okno a zase sedávala ve svém křesle. Něco se však změnilo. K těm lidem, kteří chodili za oknem, najednou měla nějaký vztah. Najednou si dokázala představit, co se jim honí hlavou. Najednou si dokázala představit, že by mezi ně patřila. Když viděla smějící se lidi, chápala, proč se smějí. Když viděla plačící dítě, chápala, proč pláče. Se staženou hrudí se koukala ven a bylo jí smutno, že tak dobrou kávu nemůže sdílet s někým jiným. A tak se rozhodla.
Zprvu chodila pouze mezi davem lidí a užívala si tuhle kolektivní samotu. Tuhle někdo zakašlal, tuhle někdo kýchnul. Bylo to, jako procházet tekoucí řekou, řeka byla také pokaždé jiná. Pro Marušku to byl nový svět. Pozorovala lidi zblízka, zdálky, občas někoho jenom tak pronásledovala, ale nikdy si jí nikdo nevšiml. Zase byla nějakou dobu šťastná. Stejně jako u sebe doma s hřející kávou v ruce. Tady se cítila skvěle. Měla své rituály, své trasy, které chodila v různé denní hodiny, měla i oblíbené lidi. 
Začalo se jí otevírat srdce a ona si všímala nešťastných lidí okolo sebe. Všímala si cukrářky s červenou čepicí, která prodávala na rohu palačinky. Tahle mladá slečna se tvářila neustále zarputile. Všimla si malého chlapce, který si hrával sám na pískovišti před svým domem a neustále se tvářil otráveně. Všimla si jednoho muže, který se každý večer vracel unavený z práce s nákupem a nikdy se na ní neusmál. Rozhodla se, že zkusí těmhle lidem změnit život. Sice se v životě s žádnými lidmi do kontaktu nedostala, pouze s kočkami, ale stejně se rozhodla, že to zkusí.
Věděla, že na kočky funguje, když jim člověk dává absolutní svobodu, ale zároveň tam pro ně tak trochu je. Rozhodla se, že vyzkouší to samé na lidech. Napsala několik dopisů a postupně je začala nosit lidem do schránek. Měla dobré pozorovací schopnosti, a tak přesně věděla důvod neštěstí lidí. čas. Ona čas nechápala, nikdy ho nepoznala. Ve světě jejího křesla, stejně jako ve světě koček i davu, tam čas neexistoval. Lépe řečeno existoval, ale úplně jinak. Byl to nádherný čas. Nekonečný čas, tichý čas. Tichá víla, rusalka. Ne tenhle uspěchaný a hlučný obr, co všechno pošlape a rozdrtí. 
čas, který vám sebere úplně všechno, čas, který vás ovládá a mačká vás mezi zuby kol hodinového strojku. čas, který tu prostě je. A kdo ho chce vnímat, ať ho vnímá. Kdo ho vnímat nechce, on ho k tomu nenutí. Stejně se ale jednou ukáže. Není tak jednoduché si ho nevšímat. Možná by stačilo, kdybyste mu nedávali žádné jméno. Jako Maruška, která ani nevěděla, jak se té věci říká. Proto ji měla tak ráda, byla pro ni krásná tím, že byla nepojmenovatelná, tudíž nedosažitelná. A tak pouze psala dopisy lidem a dívala jim je do schránky. Dopisy byly psány zvláštním jazykem, protože Maruška nerada dávala abstraktním věcem jména. Sama je ani neznala. Všechna slova byla nahrazená jednoduše pocitem, který v papíru byl. Lidé ve vesnici začali neznámého pisatele pocitů milovat. Ale Maruška se nechtěla ukázat. Raději házela dopisy do schránek bez čekání v nějakou odpověď, tohle jí dělalo největší radost. Jednoho dne, ale přišel celý zástup dopisů do její schránky. Lidé si ji dopátrali a měli ji rádi. Našla si k nim cestu. Pár dní na to se vrátilo dokonce i Kotě s malými koťaty. 

Autor: Barbora Kubantová | sobota 21.2.2015 21:32 | karma článku: 9,59 | přečteno: 441x
  • Další články autora

Barbora Kubantová

Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?

~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne

1.5.2021 v 12:20 | Karma: 11,10 | Přečteno: 558x | Diskuse| Poezie a próza

Barbora Kubantová

Hrůzná cesta Flixbusem

“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.

21.10.2019 v 13:40 | Karma: 44,45 | Přečteno: 22164x | Poezie a próza

Barbora Kubantová

Cestování za studiem do Brna

To se takhle jednou rozhodnete, že ačkoliv jste Pražák jak Brno, chtěli byste studovat někde jinde než v Praze.

20.1.2019 v 15:41 | Karma: 17,99 | Přečteno: 1465x | Diskuse| Poezie a próza

Barbora Kubantová

Maska

Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.

1.4.2018 v 23:10 | Karma: 6,79 | Přečteno: 562x | Diskuse| Poezie a próza

Barbora Kubantová

Cestopis z Motola

Tak jo. Zase jsem se rozhodla napsat fejeton, i když to možná fejeton ani nebude, protože fejetony mi prý nejdou. Tak jsem se rozhodla napsat text, který vás pobaví.

10.3.2018 v 13:26 | Karma: 19,08 | Přečteno: 881x | Poezie a próza
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma

18. května 2024  12:02

Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...

Rakouské Zelené do eurovoleb povede mladá aktivistka. Je nezkušená a lže, zní

18. května 2024  11:55

Lídryně kandidátky rakouské vládní strany Zelení do Evropského parlamentu Lena Schillingová se od...

Nehoda kamionu na osm hodin zastavila provoz na D35 u Olomouce

18. května 2024  7:39,  aktualizováno  11:42

Kvůli nehodě kamionu byla dnes časně ráno uzavřena dálnice D35 u Olomouce-Nemilan ve směru na...

Na Česko udeří od jihovýchodu bouřky. Hrozí kroupy a také přívalové deště

18. května 2024  11:19,  aktualizováno  11:40

Přímý přenos Silné bouřky dnes zasáhnou Moravu a jihovýchod Čech, v neděli pak celé Česko, uvedli meteorologové....

  • Počet článků 58
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 757x
 

 Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.