Na okraji

Světla svíček vrhala na zeď za ním prapodivné stíny. Všude bylo hluboké ticho. Přehlušovalo svou hustotou všechen hluk zvenčí. Ani jeho kroky se nerozléhaly. Náhrobky tiše respektovaly jeho přítomnost. Nebo možná hlučně a proto se s nimi cítil tak moc v bezpečí. Cítil s nimi takovou tu kolektivní samotu. Byly na něj zvyklé. Už dávno na něj byly zvyklé. A on na ně také. Utíkal z domova a ze společnosti lidí sem. Tady ho někdo chápal. Tady ho někdo vnímal. Tady mohl sdílet své emoce, a odpovídal mu klid. Byl to jiný klid, než takový ten klid, co doprovází dny v lese, nebo na louce. Tohle byl lidský klid. A vzhledem k tomu, že on byl člověk, tedy alespoň se tak cítil, tak to měl raději. Celý svůj život sem chodil, každý den chodil na hřbitov. Nejraději v noci, kdy světla svíček osvětlovala kostel a vrhala na něj zvláštní stíny. Nejraději v noci, když dokonce i všichni lidé ve městě spali, takže tam byl klid. V noci, kdy to na hřbitově začínalo žít. Užíval si to. Užíval si tenhle mrtvý život. Nebo mrtvou smrt? Rád tomu takhle říkal, protože si připadal jako, že je někde na okraji mezi životem a smrtí.

Stál tam na okraji zdi. Stál tam na okraji zdi a koukal dolů na Prahu. Věřil tomu, že ho ta zeď udrží. Věřil tomu kameni. Vkládal do něj všechny své naděje. Ale hlavně věděl, že ten kámen žije úplně stejnou energií jako celý ten hřbitov. Přál si, aby tam mohl zůstat bydlet. Přál si, aby si mohl ustlat mezi hrobkami a ležet tam celé dny. A jen vnímat dech mrtvých a jejich ztracené emoce. Občas chodil mezi lidi do města. Do uší si dal špunty. Dříve to zkoušel s hudbou, ale nefungovalo to. Hudba nebyla ten klid, který potřeboval, vyrušovala ho od přemýšlení a od té klidné dokonalosti, která leží právě v lidském dechu, nebo v tlukotu lidského srdce. Ne, že by se něco z toho právě na hřbitově nacházelo, ale on to tam cítil. Nepotřeboval to slyšet, aby to mohl cítit ve svém nitru. Stačilo mu, aby se dotkl nějakého náhrobku, a hned to slyšel, viděl, cítil i vnímal. Mezi lidmi to byla jiná věc. Jejich přítomnost ho znervózňovala natolik, že potřeboval špunty do uší. A jen tak mezi nimi chodil, vnímal to, že se cítí sám a užíval si to. Zároveň ten pocit nenáviděl, protože záviděl lidem, že tam chodí spolu, ale zároveň ho miloval. A využíval těchto situací k tomu, aby se jim mohl vysmát. Věděl, že oni nevědí. To on ví. Ale většinou to stejně nevydržel moc dlouho. Po chvíli mu jeho úsměv zamrzl na rtech a na tvářích. Jako kdyby mu někdo do žaludku vložil kostku ledu. Začala mu být zima, třásl se a bál se. A tak utekl za svými blízkými na hřbitov. Doma už ho dávno nepostrádali, věděli, že když ho budou potřebovat vidět, je prostě potřeba jít za ním na hřbitov. Tam mu nosili jídlo a chodili s ním sdílet jeho ticho. Na hřbitově se nemluví. To on striktně dodržoval. Ostatně od té doby, co muže dětem sebral hřbitov a hřbitov muži sebral manželku, nemluvil vůbec. Občas ze spaní, anebo když se modlil. Jinak pro něj slova znamenala moc velký návrat k životu. Už se ani nesmál. Když nacházel na náhrobcích květy, neměl to rád. Ze začátku je tam nechával, ale teď už se dopracoval tomu momentu, kdy se mu při pohledu na květy udělalo nevolno „Život,“ říkal si. „Fuj.“ A květiny házel přes plot.

Nastal moment, kdy mu lidé nosili svíčky a věnce za dveře hřbitova. Báli se ho. Báli se, že jim něco udělá. Věděli, že nesnáší život. On pečlivě všechno na hroby odnosil a poté si v klidu stoupl na svou oblíbenou zeď a koukal se na město. Připadal si jako jeho mrtvý král. Mrtvý převlečený za živého. Věděl, že už tu dlouho být nemůže. Že musí do života mrtvých brzy přestoupit. Lidé by mohli přijít na to, že je prostředníkem na okraji. Mohli by mu jeho práci vzít. Navíc věděl, že by smrt zrazoval, kdyby byl ještě déle mezi živými.

Chtěl se za nimi dostat a získat od nich vědění. Chtěl. Ale zároveň miloval tenhle stav. Tenhle stav nad lidmi a zároveň pod nimi. Ale záviděl si ho. Nepřál si ho.

A tak si tedy lehl mezi náhrobky a vstřebával do sebe všechno ze svého okolí. Začínal cítit, jak se z něj postupně stává kámen, a jak jeho tělo mizí. Se zavřenýma očima tam ležel a prostě vnímal. Jeho tělo se stávalo čím dál tím těžší a zbyteček jeho duše byl čím dál tím lehčí. Když tu se stalo něco nečekaného. Narodil se. A konečně se zasmál.