Barbora Kubantová
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Seznam rubrik
Barbora Kubantová
Hra
Andrej a Kamil byli kamarádi úplně odmalička. Vždycky spolu chodili do lesa a hráli spolu různé hry v korunách stromů i u jejich kořenů. Začínali na pískovišti a jejich hry se postupně přesouvaly z houpaček do lesů plných starých ztrouchnivělých pařezů, popadaného listí a mechů. Tam, kde neustále hučí vítr v korunách stromů. Rostli, slunce stále zapadalo každý večer, dny plynuly po dnesch, lidé okolo je měli pořád stejně rádi.
Barbora Kubantová
Cumulonimbus
Pode mnou jsou vidět hory. Vysoké zasněžené hory z jedné strany a z druhé strany modř. Modř oceánu. Modř oceánu, která se táhne do dálky. Není vidět její konec, přestože jsem takhle vysoko. Jsem okouzlen. Nechávám letadlo poskakovat po mracích a pouze zírám dolů. Žije si svým vlastním životem stejně jako moje srdce, které bije jako o závod. V dáli zapadá slunce a barví mraky dočervena. Doruda. Do krvava. Krev žilách mi tepe neuvěřitelnou silou. Jako by chtěla vyskočit a propojit se s tou krví tam venku. To už dlouho trvat nebude.
Barbora Kubantová
Kostel
V ulicích nebylo ani živáčka. Vítr ohybal stromy a rval dívce vlasy z hlavy. Kráčela proti němu odhodlaně, jako by ho chtěla ona sama porazit. Ukázat mu, že ona je tady ta silnější. Což nebyla. Se šátkem ovázaným okolo uší se pomalu blížila ke kostelu. Vítr byl čím dál tím silnější. Kolem uší jí poletovalo listí, krabice, a tu a tam jí okolo hlavy proletěl dokonce nějaký kus dřeva. Dnes byl přesně ten den, kdy by se nemělo vycházet ven. A dívka přesto šla. Měla nenadálé nutkání jít se pomodlit. Ale chtěla se jít pomodlit do kostela. Do tohohle kostela, i když byl vzdálený několik hodin cesty od jejího domova. Věděla, že jí ta cesta stojí za to.
Barbora Kubantová
Svět v mojí hlavě
Do dálky se táhne obrovská poušť. Vyprahlá, písečná, žlutavá, přísná a absolutně nepřívětivá. Nevidíte na její konec, ani na její začátek. Nevidíte ani zprava doleva. Je nekonečná. Přes prudké sluneční paprsky nevidíte ani do nebe. Nohy se vám podlamují a pokud byste nebyl nahý, oblečení by se vám bez soucitu lepilo na tělo. Vaše hrdlo je vyprahlé po několikadenní cestě bez vody. To už ale dávno stejně nevnímáte. Tohle není místo, kde by se dalo sehnat něco k jídlu nebo k pití. Cítíte se tam neuvěřitelně sám a bojíte se, že už se nikdy nedostanete pryč. Dovolávat se nějaké pomoci je však také zbytečné, protože jste na celém světě úplně sám. Víte, že pokud uděláte jediný chybný krok, poušť vás může beze slova zničit, zamést pod písek a už o vás nikdy nikdo neuslyší. Paradoxně zbývá však jen důvěřovat poušti a jejímu písku, že se jim nad vámi zželí a dají vám svobodu.
Barbora Kubantová
Klec
Za oknem je vidět měsíc. Pluje si v klidu mezi cáry mraků a jeho studené světlo rozlévá pomalu do místnosti. Za chvíli měsíc zmizí a vystřídá ho plátno polité modrým inkoustem. Plátno, na kterém budou vyznačené dráhy letadel bílým inkoustem. A z pravé strany se bude blížit společně se sluncem krvavě červená skvrna. Měla jsem chuť odejít a být tam venku, ale nechtělo se mi ho tady nechávat samotného. Byl tam tak sám, schoulený, skoro ho ani nebylo slyšet, jak oddychuje ze spánku. Bylo mi ho líto. Už jsem nemohla spát, paprsky měsíčního svitu mě šimraly pod očními víčky, až jsem se trhnutím vzbudila. Dnes bude všechno jinak, pomyslela jsem si po tomhle násilném probuzení
Barbora Kubantová
Ticho
Maruška sedávala u velkého okna každý den. Už dlouhou dobu nevylézala ven. Stačil jí pouze výhled na krajinu, která se schovávala za oknem. Kamna, ve kterých praskal oheň, ji naprosto uklidňovala. Tyhle dny milovala. Seděla si tam s kávou v ruce, na tomhle místě i spala, i jedla. Zvedala se jen v případě nejvyšší nutnosti. Měla přesně vypočítaný moment, kdy vycházelo slunce. Moment, kdy zapadalo. Sledovala mraky a poznala moment, kdy mělo začít pršet. Věděla, kolik je hodin, podle postavení hvězd na obloze. Dokázala ze svého výhledu poznat úplně všechno. Už několik desítek let si tady jen seděla u praskajícího ohně, s hřející kávou v ruce a s očima upřenýma ven. Lidé se jí netýkali. Nikdo ji nepřišel za celou tu dobu navštívit a jí už to dávno nevadilo. Vystačila si sama se sebou
Barbora Kubantová
Obsese
Už zase. Zase se mi to včera stalo. Zase jsem doběhl tramvaj na čas. Zase. Zase jsem měl parádní den.
Barbora Kubantová
Jsoucno
Za oknem se míhala krajina. Zářivě zelená a žlutá políčka se ztrácela v dáli stejně rychle, jako se za okénkem objevila. Krávy působily, jakoby utíkaly i s políčky kamsi za obzor. Špičaté skály podél kolejí každou chvíli chtěly prorazit nebeskou klenbu. Byly bílé jako sníh a holčička se bála, aby se každou chvíli na slunci neroztály. Její tělo ovládala neuvěřitelná touha. Už se nemohla dočkat. Srdce jí tlouklo jako o život. Cítila, jak jí hlava pulzuje. Začala postupně ztrácet půdu pod nohama. Když se posadila, bylo to trochu lepší, ale s napětím, které se rozšiřovalo postupně do celého jejího těla, nic dělat nemohla. A tak si ho jen užívala. Zavřela oči a nechala ho, ať prochází všemi částmi jejího těla. Nechala ho, aby se takhle vyplavilo. Přitom poslouchala vlak, jak se pomalu potácí po kolejích, a čekala až ucítí, že už se zastavil. Otevřeným oknem zaslechla šplouchání, ale oči otevřela až v moment, kdy jí vůně slané vody zamířila dokonce až pod oční víčka.
Barbora Kubantová
Žena
Uprostřed pole stál dům. Vysoká kamenná budova bez oken a bez dveří. Nádherná. Měla výšku několika smrků a táhla se z jedné strany lesa na druhou. Spíše všem imponovala, než že by se lidem líbila.
Barbora Kubantová
Panenka
Holčička stála na okraji postele a hrála si. V ruce držela překrásnou porcelánovou panenku. Panenka měla své jméno, svou maminku a svůj domov. Měla lásku. Pro holčičku byla její porcelánová panenka vším. V její přítomnosti se nebála cokoli dělat ani cokoli říkat. Milovala tyhle přátelské momenty. Jenom s ní se smála. Jen s ní také plakala. Tak jako tak byly momenty, které spolu prožívaly, velice intenzivní. Panenka v rukou holčičky ožívala, tak jak si to nikdo nedokáže představit. Byla z ní normální živá bytost. To, co se na tom ale holčičce líbilo nejvíc, bylo že panenka ožívala podle toho, jak se holčičce chtělo. Když před sebou chtěla mít mrtvou panenku, se kterou si mohla házet ze strany na stranu, nahoru a dolů, šlo to. Když před sebou chtěla mít loutku, která byla napůl živoucí, ale udělala všechno to, co holčička chtěla, také to šlo. A když před sebou chtěla mít živoucí bytost, se kterou si mohla hrát, jakoby to byl opravdový člověk, také to šlo. Byla to taková vděčná služka. Až do určitého okamžiku.
Barbora Kubantová
Speculus
Přes rozbité střepy neviděl vůbec nic, tedy spíš viděl, ale věděl, že tohle není realita. Z očí mu tekly slzy plným proudem a on se jen koukal na ten zamlžený svět za rozbitým sklem. Docela měl tyhle situace rád, i když je z plných sil nenáviděl. Lidé choodili okolo a nevšímali si ho. On si jich taky nevšímal. Proč taky? Musí být dny, kdy mu jsou ukradení, jinak by svět nedával smysl. Seděl na kufříku z různých sešitých kůží, to bylo to jediné, co mu zbylo. Už ani svou fyzickou schránku necítil, už mu na ní moc nezáleželo. Měl jen slzy, střepy a kufr. A taky klobouk z červené kůže. Zamračil se a do očí se mu vhrnulo více slz. Postavil se a všechny tyhle věci zahodil. Přestože to bylo to jediné, co měl, nezáleželo mu na tom. Lidé okolo něho chodili velkým obloukem, ale jemu to bylo úplně jedno. No, znáte ty momenty, kdy dokážete vytěsnit i to, co vidíte periferním viděním. V tu ránu si uvědomil, že na ulici stojí úplně nahý uprostřed cirkulujících lidí. A tak se začal smát. Slané slzy se smísily se sladkým smíchem a střepy se postupně začínaly skládat dohromady. Slepovat se. I když by si možná přál, aby si mohl spíše zalepit samotné oči, aby neviděl, jak se mu rozpadá svět před očima. Zaměřil zamlžený pohled kamsi do davu a v tu ránu bylo všechno zase zpátky slepené. Jeho život byl zrcadlo, on byl zrcadlo a všechno bylo zase takové, jaké to má být. Dokonce i oblečený byl. Trochu se bál, že má halucinace, protože všechno bylo naprosto zřetelné, dokonce i vzpomínky na to, jak byl rozbitým zrcadlem. Teď tam seděl v klidu na svém kufříku s kloboukem na hlavě a vůbec nebyl nahý, a byl z toho všeho zmatený. Ale uvědomil si jednu velice důležitou věc. VŮLE. Uvědomil si, jak moc má velkou sílu lidská vůle. - "Specule?" zeptal se.- "Ano?" odpověděl Speculus.- "Pamatuj si, že vůle je to nejdůležitější, co si člověk musí udržet za každou cenu. Není to víra, ale vůle."- "Já vím, maestro, vždyt' jsem vám to řekl já sám," odpovědělo zrcadlo.Vytáhl z kufříku barevné šátky a začal s nimi točit okolo sebe. V tu ránu viděl běhat okolo sebe ohnivé postavy, víly, zemřelé duše a tančící ženy. Děsilo ho to, ale protože věděl, že zrcadlo je úplné, věděl i, že to co se okolo něj děje, je opravdové. Lidé okolo chodili a dávali mu peníze, spoustu peněz, v tu ránu mu nebyli ukradení. Vůbec. Zase je miloval a nemohl se bez nich obejít. Zase se na ně rád díval a rád jim ukazoval bludy. Všechno, co viděli byli vlastně oni sami, on to jen zprostředkovával svojí vůlí. Magie, kterou vytvářel tam byla jen, protože si ji zavolal na pomoc ze své duše. Stejně jako Specula.Skončil den a maestro sbalil celý svůj život do svého kufříku. Zrcadlo i myšlenky se tam vešly s přehledem. Speculus nikam sbalit nepotřeboval. Vzal si pár drobných a bezdomovci, který stál opodál, je všechny dal do rukou. Měl ho rád. Vždycky byl z jeho kejklí nejvíc nadšený a stával u maestra klidně celé dny.Vůbec ho netrápilo, že nebude mít dostatek peněz na večer. Vždyt' byl nahý, nic nepotřeboval. Stačilo mu sedět v hospodě a věřit tomu, že se má dobře. Pak se taky dobře měl. Zdálo se, že život je pro něj dost jednoduchý, každý den stával na ulici a čaroval, lidé ho milovali za jeho umění a on jediný věděl, co se za ním skrývá. On jediný a Speculus.Jednoho krásného dne, kdy maestro zase točil se svými šály na náměstí a přitom pozoroval postavy, které vznikaly pod jeho rukama, ji spatřil. Po ulici šla žena. V životě tak nádhernou ženu nespatřil. Ona si ho ale ani nevšimla. A Speculus se mu jen smál. Nevěděl, proč se k němu svět obrátil zády zrovna v ten moment, kdy se zamiloval. Strávil několik dní a několik nocí jen tím, že seděl na svém kufříku. Plakal. A snažil se složit rozsypané sklo. Nahý, bez ničeho. Pořezaný od skla. Specula už ani nevnímal. I když mu byl tím nejlepším rádcem, jakého mohl mít. Nebyl schopen čarovat, když nebyl schopen mít radost a vůli.
Barbora Kubantová
Role.Strom.Realita.
Bledý chlapec nevypadal na to, že by byl úplně zdráv, přestože se tak snažil tvářit kdykoliv se potkal s někým, kdo se ho na to vyptával. Jeho bledou tvář rámovaly černé vlasy, které mu sahaly po ramena, pod očima měl velké kruhy, které působily tak, že kdyby do nich někdo nalil vodu, zůstala by tam. Bylo to způsobeno jeho způsobem života. Přestal ho bavit spánek. Měl pocit, že je to jen ztráta času. A tak se po nocích jen procházel po městech, po lesích a po horách. Občas se mu stávalo, že ho uprostřed chůze spánek skolil někde v davu lidí, nebo uprostřed lesa. Často, když únavu cítil až moc hluboko ve svých kostech a svalech, jednoduše si dal kafe. Tím ji chvilkově vyhnal ze své hlavy, kamsi do malíčků u nohou a když se mu vrátila znovu, udělal to samé. Patřil mezi takové ty vesnické legendy. Nikdo nevěděl, kde tráví zimu, kde bere peníze na jídlo a na kafe, které neustále nosil v ruce. Překvapivě dokonce i docela často měnil oblečení. Říkávalo se, že je to starý čaroděj zakletý do mladého chlapce moderní doby. A je odsouzen k tomu, aby chodil nekonečně dlouho po světě. Do té doby, než se bude dokázat přizpůsobit světu kolem sebe, což ani v minulosti nedokázal.
Barbora Kubantová
Růže na sněhu
Dívka kráčela městem, bylo na ní vidět, že ji něco trápí. Něco nebylo úplně v pořádku. Možná to byl jen ten zvláštní pocit, že jednoduše mezi ty domy, které okolo ní stály nepatří. Proč? Asi proto, že domy byly staré šedé a rozbité. Možná, protože na sobě měla jako jediná ze všech okolních lidí něco barevného. Ramínkové šaty z barevnými kytkami. Zářila mezi domy jako rozkvetlá růže na skále. Nebo možná slunce v noci na nebi. A co víc. Přestože ty betonové konstrukce byly tak zpustošené, ona se usmívala. Byl to zvláštní pohled, šel z její radosti trochu strach. Působila trochu hraně nebo možná trochu nepravě. Asi jako porcelánová panenka mezi rozpadlými domy. Trávila mezi nimi většinu svého času, jednoduše tam utíkala od lidí. Tedy možná spíš od problémů. A za myšlenkami. Jakmile se dotýkala budov, ze kterých cítila historii, začala jejím tělem proudit velmi zvláštní energie. Moc ráda zavírala oči a představovala si, jak se proti ní valí dějiny. Možná, že to nebyly úplně jen představy ale spíše skutečnost. Zatímco její přátelé sedávali ve městě a poddávali se účinkům alkoholu a drog, jí stačilo lehnout si ve větru na střechu staré budovy banky. Bylo potřeba vylézt tam po dlouhém schodišti, které nemělo zábradlí. A celý vnitřek se pyšnil malbami sprejem, které tam mohly být už tak 1000 let podle dívčina názoru. Ráda budovou procházela a naslouchala jejímu tichému sdělení, které polykaly staré výtahové šachty, končící v útrobách země. Naslouchala tichému naříkání zdí a obrazců, které na nich byly zvěčněny. Při chůzi po schodišti se poddávala pocitům, že padá do hlubin tohohle výmluvného, ale zároveň němého domu. Pomalu, ale jistě se stávala jeho součástí. Srůstala s ním. Nevyvolává to ve vás napětí?
Barbora Kubantová
Na okraji
Světla svíček vrhala na zeď za ním prapodivné stíny. Všude bylo hluboké ticho. Přehlušovalo svou hustotou všechen hluk zvenčí. Ani jeho kroky se nerozléhaly. Náhrobky tiše respektovaly jeho přítomnost. Nebo možná hlučně a proto se s nimi cítil tak moc v bezpečí. Cítil s nimi takovou tu kolektivní samotu. Byly na něj zvyklé. Už dávno na něj byly zvyklé. A on na ně také. Utíkal z domova a ze společnosti lidí sem. Tady ho někdo chápal. Tady ho někdo vnímal. Tady mohl sdílet své emoce, a odpovídal mu klid. Byl to jiný klid, než takový ten klid, co doprovází dny v lese, nebo na louce. Tohle byl lidský klid. A vzhledem k tomu, že on byl člověk, tedy alespoň se tak cítil, tak to měl raději. Celý svůj život sem chodil, každý den chodil na hřbitov. Nejraději v noci, kdy světla svíček osvětlovala kostel a vrhala na něj zvláštní stíny. Nejraději v noci, když dokonce i všichni lidé ve městě spali, takže tam byl klid. V noci, kdy to na hřbitově začínalo žít. Užíval si to. Užíval si tenhle mrtvý život. Nebo mrtvou smrt? Rád tomu takhle říkal, protože si připadal jako, že je někde na okraji mezi životem a smrtí.
Barbora Kubantová
Nekonečná
Na tramvajové zastávce stál hlouček velice hlučných lidí. Neměla tohle ráda. Měla ráda svůj klid a svou pohodu. Na roztrhaných červených punčochách se déšť rozpíjel, jako kdyby to byla hlína lačná po vodě. Slečna byla vůbec taková zajímavá. Vůbec se člověku nehodila do města, spíš patřila někam na široké louky plné makovic a čerstvě posečené slámy.
Barbora Kubantová
Hluk před bouří
Obloha byla černá jako uhel a v měsíčním světle byli vidět supi, jak si proti té rozervané obloze poletují. Vypadali jako popel, který se rozutekl z nějakého nedalekého požáru. Až na to, že popel nedokáže vydávat tak strašlivé zvuky jako supi. Chlapec se jich bál, ale dodávalo mu odvahu to, že oni byli k tomu nebezpečnému nebi blíže než on sám. Bál se ho.
Barbora Kubantová
Umí se kameny smát?
Amélii bylo deset let. Nebo 15? Nevěděla to a bylo jí to popravdě docela ukradené. Docela dost. Odmalička měla problémy. Byla jiná, byla úplně jiná než ostatní děti ve škole. A bylo jí to úplně jedno. Všechny děti ve škole měly nějaký problém, kdežto ona žádný neměla, takže byla ta divná. Jedno se pořád smálo, další pořád jen plakalo, jiné smrdělo kapustou nebo se dloubalo v nose. Amélie se neuměla smát, ani neuměla plakat, a tak se s ostatními dětmi raději ani nebavila. Milovala kameny a neměla ráda lidi. O kamenech věděla úplně všechno, na rozdíl od lidí. Věděla, že existuje křemen, modrá skalice, tramín, živec, smaragd, jantar... Věděla, jak kameny voní, jaké jsou na dotek, dokonce jim dokázala i naslouchat... Ale lidem? Těm nikdy neporozuměla. Nikdy. Když kopnete do kamene, nic vám neudělá, nezačne křičet, plakat nebo se smát. Prostě jen tak je. Ale když kopnete do člověka, vždycky nějak takhle zareaguje. Po dlouhém celoživotním sledování si tohle uvědomila a usoudila, že jejím nejlepším kamarádem bude děravý kamínek, který nosila na krku. Na rozdíl od člověka ji nikdy nezradí. To věděla s naprostou jistotou. Vždycky jí se vším poradí a nikdy se jí nevysměje. A takhle byla šťastná. Až do jednoho dne.
Barbora Kubantová
Jak umírají stromy?
Běžela lesem. Honili ji a ona to věděla. Nebyla vůbec schopná se zastavit. A to už hodně dlouho. Nevěděla, kam běží, ale jediné, co věděla bylo, že musí běžet dopředu. Přímo před sebe a nekoukat se dozadu. A to už hodně dlouho. A taky věděla, že za ní pořád někdo běží. Kdo vlastně? Bůh ví. Na to už dávno zapomněla. Nebo na to prostě radši nemyslela. Kdyby ji někdo v lese potkal, asi by se zbláznil strachy. Zorničky měla roztažené z toho nekonečného běhu natolik, že už jí ani nebylo vidět bělmo. Nešťastnice. Čas od času se nenápadně otočila, aby se podívala, jestli ji pořád sledují. Jen občas v noci se mohla zastavit. Ale jen na chvíli. Stejně už dávno nevěděla, že existuje spánek. Strach přebil všechny její emoce, potřeby i myšlenky v jejím těle. Už ani nic jiného neuměla cítit. Zima, žízeň, hlad, vztek, nenávist, láska, závist, zášť i smutek. To teď všechno cítila jen ve formě hlubokého strachu, který měl kořeny u ní v žaludku a jeho větve mu stoupaly vysoko do její hlavy a vylézaly jejími černými zorničkami, ze kterých strach jen sršel. Vylézaly jí i ušima a ústy.
Barbora Kubantová
Slepý
Probudil se a otevřel oči. Stejně jako každé ráno. Nic neviděl. Stejně jako každé ráno. Noc a den mu splývaly do jedné jediné noci. Zapomněl už hodně dávno počítat čas. Dříve měl na kamenné zdi několik zářez a každý den přidělával jeden. Teď měl však pocit, že je to zbytečné. Už měl všechny zdi, a dokonce i podlahu a strop přeplněné zářezy. Nevěděl, jak dlouho tu trčí. Už si ani nepamatoval na ten moment, kdy ho sem šoupli. Jen na tu bolest, kterou cítil tady. Tady na tom místě, kde mu tluče srdce. Přestože nic neviděl, naštěstí tohle ještě cítil. Každé ráno otvíral okno. Potom vystrčil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Okno vedlo do zahrady. Když pršelo, jen se vyklonil a poslouchal, jak déšť bubnuje na střechu a vibruje se strunami vzduchu. Když svítilo slunce, nechal ho, ať mu svítí na obličej a ohřívá mu duši. A když foukal vítr, nechal ho, ať si pohrává s jeho vlasy. Chvíli tam tak stál a potom se začal smát. A smál se a smál a poslouchal, jak vítr odnáší jeho smích. Stejně jako každé ráno došel na místo, kde mu nechávali jídlo. Už několik dní, možná týdnů, nebo měsíců mu tam nenechali vůbec nic. Měl hlad, ale už hodně dávno na něj zapomněl.
Barbora Kubantová
Starý dům
Shrbená postava v kabátě se zvedla. Pro hůl, které se přidržovala už se radši ani nesklonila. Opřela se o prosklenou skříňku, tedy lépe řečeno vysklenou. Opírala se o ni tak často, že už dávno to sklo vypadlo. Leželo na zemi už několik let rozdupané na padrť. Babičce to zřejmě starosti nedělalo. Stejně jako pavučiny v rozích, všudypřítomný pach plísně a děs, kterým celý dům oplýval.
Barbora Kubantová
Tápám v temnotách
Seděl schoulený v koutě pokoje. Klepal se. Ale neklepal se zimou. Ani nervozitou. Klepal se z úplně jiného důvodu. Venku pomalu zapadalo slunce. Do místnosti vstupovalo světlo jen jedním malým okénkem ve střeše, které bylo asi tak stejně velké jako krabice od bot. Paprsky vstupovaly líně do místnosti a osvětlovaly prach, který se místností šířil jako hejno mušek. Zdi byly natřené na černo. Jakmile se obrovský rudý kotouč odkutálel pryč a zmizely poslední paprsky narudlého světla, chlapec se jako v mrákotách zvedl. Chvíli místností tápal. S nataženýma rukama do stran se dotýkal zdí a nehty zkoumal každou prasklinu, zásuvku a díru. Potom otevřel oči. Toho, co se objevilo, se tma lekla vždycky. Pod víčky bílými jako papír se skrývaly kočičí oči. Zelené jako smaragd a svítící jako slunce za poledne. Pokoj prosvítily až na druhou stranu. Chlapec došel pomalu ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vplul studený noční chlad, obalil se okolo jeho kotníků a plazil se po jeho těle dále nahoru. Chlapec se ani nepohnul. Svýma očima se díval stále ven. Třpytily se ve tmě. Chlad se najednou zastavil. Jakmile se dostal k místu, kde měl chlapec srdce, rychle se začal vracet zpátky dolů. Zalekl se. Čeho? Snad tlukotu chlapcova srdce? Nebo mu snad srdce netlouklo? Nebo zjistil, že už je chladný dost? Nebo snad naopak?
Barbora Kubantová
Postava
V dáli kráčela tmavá postava zahalená v černém plášti. Kráčela bez bot s holí v ruce a před sebou tlačila vozíček s nějakými papíry. Tlačila jeden před sebou, a jeden táhla na tkaničce dokonce i za sebou. Čišel z ní strach, dokonce i vzduch okolo ní se třásl. Nevědělo se, kdo se pod pláštěm skrývá, jestli tam je stará babička, mladý teenager nebo snad nějaký tvor z jiné planety. Nevědělo se, jestli pod pláštěm skrývá znetvořenou tvář, anebo naopak krásu. Postava takhle kráčela již několik let městem. Možná tam žila sama, ale možná taky ne. Celý život však žila sama pro sebe, a vůbec nevnímala, že existují nějací lidé i kromě ní. Možná to ani nevěděla. Možná však ani neexistovali. Kráčela jenom tak ulicemi a něco hledala. Něco? Co to vlastně bylo? Když sama nevěděla, co hledá, tak proč to dělala?
Barbora Kubantová
Tma
Marjane se ráno probudila a šla si udělat do kuchyně černé kafe a muesli s mlékem. Při pohledu ven do deštivé tmy si uvědomila, že se zase vzbudila nějak moc brzo. Její hodiny s kukačkou, které visely na zdi, ukazovaly půl čtvrté ráno. Zkroušeně si sedla a hypnotizovala rychlovarnou konvici. Takhle už to bylo zase několikátý den po sobě, rána se jí slévala do jednotvárné mlhy s odpoledni i večery. Takhle už to dál nejde, říkala si, něco se musí změnit. Ale všechno bylo pořád při starém a ona už ani nevěděla, jestli to bylo pět nebo deset let zpátky, když si tohle začínala říkat. Někdy to bylo, a to pro ni bylo to hlavní. Z náprsní kapsy u kostičkovaného pyžama si vyndala krabičku cigaret. Byly to ty nejlevnější, co se prodávaly, ale Marjane to bylo úplně jedno. Ostatně jako všechno v tuhle chvíli, až na jednu věc. Od té doby, co měla tenhle divný pocit, se nedokázala pořádně uvolnit, spát, jíst, ani myslet na nic jiného.
Barbora Kubantová
Slunce
Za obzorem vysvitlo Slunce, vysušilo mu slzy na tváři a spálilo špatné vzpomínky. Zvedl hlavu k nebi a mezi mraky spatřil ten kotouč. Ten žlutý kotouč, co si tam tak proplouval, jakoby se nic nedělo. Bylo mu úplně jedno, že se tu už pěkných pár měsíců neukázal. Zvedl ze země hrst písku a vyhodil ji k nebi. V tu chvíli však zafoukal vítr a hrst mu vrátil zpátky, a to přímo do očí. A tak tam zůstal jenom v klidu sedět za zpěvu vln v dálce. A zíral na tu sílu. Zíral na to, co nám všem dává radost do života, tu radost, bez které bychom tu nikdy nemohli být. A to doslova. Po chvíli už ho pálily oči, ale pořád se do Slunce díval. Říkal si: „Ten velikán nade mnou nevyzraje, alespoň dívat se na něj můžu!“ Ale nezvládl to. S pálícíma očima od písku a světla sice sklonil oči, ale řekl si, že se nikdy nevzdá. Že Slunce jednou napálí, stejně jako napálilo ono jeho. Doslova spálilo. Věděl, že to zvládne, jen bylo zapotřebí připravit plán, nástrahu, léčku... Ale jak vyzrát na Slunce?
Barbora Kubantová
Krychle
Cesta se v dáli stáčela a vedla kamsi donekonečna. Už jsem se ani nepamatoval, kdy jsem udělal svůj první krok po téhle cestě. Dneska jsem vykročil do chladného rána a okamžitě mě přivítala líně se převalující mlha na cestě. Krásně mi ochlazovala kotníky a hladila mi tváře. Přestože by spousta lidí řekla, že tohle není příjemný den, já jsem byl jiného názoru. Za dobu mé cesty jsem byl schopen najít na každém dni něco pozitivního. Když je mlha, alespoň mi nesvítí slunce do očí. Když je slunce, je mi příjemně teplo. Když je noc, jsou vidět hvězdy. Všechno je krásné.
| předchozí | 1 2 3 | další |
