Okolo sebe měla lidi, kteří toho zdaleka neměli tolik, co ona. Neměla si na co stěžovat. A přece. Tak nějak nenacházela v ničem uspokojení.
Na nos jí spadl list. Byl červenohnědý. Dlouho ho držela v ruce a pouze pozorovala žilky, jak tepou v listu. Kdyby byla list, všechno by bylo mnohem jednodušší. Měla by cíl života, vyrůst a upadnout, pak se proměnit v hlínu a zplodit další strom. Nebo nakrmit kozu, či ovci. Dívala se do dálky na vycházející slunce za obzorem a z očí jí tekly slzy. Nevěděla proč, snad kvůli silnému světlu, nebo protože jí barva slunce něco evokovala, ale bylo jí to jedno. Jakoby kastrol plný vody přetekl, slzy se vyvalily ven z ničeho nic. Slunce za obzorem se rozpilo s mraky a ona pouze zírala na rudou scenérii před sebou. Lekla se, že je to krev a oči se jí kompletně zamlžily. Srdce se jí rozbušilo, cítila tepání ve spánku a mělo pocit, že popadané červené listy okolo ní tepou také. Pak si ale uvědomila, že je na kopci za městem a že se dívá na nebe. Začala sama sebe uklidňovat. Věděla, že by se jí mohly dít mnohem horší věci, než že nenachází v ničem uspokojení. Například by ta krev na nebi mohla být reálná. Mohla by tady všude být válka. A to by bylo mnohem větší neštěstí, ale tak nějak ji to neutěšovalo. Najednou si chtěla něco udělat, aby pocítila lítost lidí okolo sebe. Aby měla důvod k tomu být nešťastná. V tu ránu ale tuhle myšlenku úplně vypustila. „K čemu by mi byla lítost?“ pomyslela si.
Ponořila ruce do vlhkého listí, které ji obklopovalo, a pravou rukou něco nahmatala. Byl to jakýsi obdélníček z papíru. Vytáhla ho a v posledních paprscích slunce pozorovala obličej na fotografii. Někdo tu musel fotografii ztratit. Byl to postarší muž se světlými vlasy, které mu odhalovaly lesklé čelo. Modré oči mu vesele zářily. Usmíval se. Dívala se na něj a usmívala se také, byl jí sympatický. Na sobě měl rozhalenou košili a okolo krku vsel buddhistický růženec. „Co tady asi musel dělat,“ přemýšlela. „Určitě sem vyrazil meditovat,“ pomyslela si při pohledu na buddhistický růženec. Určitě sem vyrazil meditovat a fotografii si zapomněl v kapse, protože se zrovna nechal fotit. Anebo ta fotografie patří jeho bratrovi, nebo jeho přítelkyni! Zalovila znovu v listí a s potěšením její prsty narazily na něco tvrdého. Zalovila v listí i druhou rukou a vytáhla malé album v hnědé kůži. „Ach tak,“ říkala si, „ten člověk tady zapomněl celé album.“
Natěšeně ho otevřela. Na první stránce stál onen muž s jakousi mladou ženou po boku. Zamračila se. „Tak určitě někoho má.“ Otočila na další stránku, kde muž stál po boku s jakýmsi mužem na lodi. Za nimi se blýskalo modré moře. „To bude určitě jeho bratr, „říkala si, „vyrazili spolu na jachtu do Chorvatska, potom co muž strávil měsíc v Indii v klášteře.“ Zalistovala albem na poslední stránku a našla tam to, co hledala. „Albert Skalický,“ řekla si pro sebe. „Al-bert Ska-li-cký,“ zopakovala jméno znovu, ale pomaleji. „Albert Skalický,“ řekla, jakoby se někomu představovala. „Určitě medituje, chodí běhat, určitě je to vegetarián a ta žena na fotografii, to bude jeho sestra,“ říkala si s potěšením. Zalistovala albem zpátky a na žádné jiné fotce už muž s žádnou ženou nebyl. „Já jsem to věděla,“ řekla si radostně. Vytáhla peněženku a z ní vyndala svou vlastní fotografii. Položila ji na knihu vedle fotografie muže a představovala si, jak se drží za ruku. „Nataša Skalická,“ řekla si potichu. „Nataša Skalická,“ řekla znovu a přitom vztáhla ruku dopředu. „Ale tady mi to nesluší,“ pomyslela si a z kapsy vytáhla červenou fixu, kterou si vybarvila rty doruda, tak aby to vypadalo, že na nich má rtěnku. „Hned je to lepší, teď se k sobě hodíme.“
Podívala se na své rudé rty a vzpomněla si na svůj ranní zážitek s krvavou oblohou. Vzala album do ruky a vztekle ho zahrabala zpátky do listí.
Už nikdy nebyla stejná jako dřív.
Barbora Kubantová
Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?
~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne
Barbora Kubantová
Hrůzná cesta Flixbusem
“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.
Barbora Kubantová
Cestování za studiem do Brna
To se takhle jednou rozhodnete, že ačkoliv jste Pražák jak Brno, chtěli byste studovat někde jinde než v Praze.
Barbora Kubantová
Maska
Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.
Barbora Kubantová
Cestopis z Motola
Tak jo. Zase jsem se rozhodla napsat fejeton, i když to možná fejeton ani nebude, protože fejetony mi prý nejdou. Tak jsem se rozhodla napsat text, který vás pobaví.
Barbora Kubantová
Moře mlhy
Večer si dáš špatné víno a cigaretu, oči a rty ti vysuší, pláč se ti zasekne v hrdle, srdce se ti rozbuší a stáhne,
Barbora Kubantová
Světlo vs Stín
Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.
Barbora Kubantová
Smějící se bestie
Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.
Barbora Kubantová
Hledání bydlení/ smyslu života?
Letos jsme se s M dohodly, že budeme bydlet spolu, protože budeme studovat ve stejném městě. Přišlo nám to jako nejlepší nápad.
Barbora Kubantová
Smrt
Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.
Barbora Kubantová
Apokalypsa/Zjevení
Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí.
Barbora Kubantová
Co s nimi?
Krabičky, krabičky, krabičky. Všude se nám hromadí krabičky. Ale co s tím? Při pohledu na hromadu dalších krabiček, ve kterých mi babička dává jídlo, mé tělo pokrývá studený pot a kolena se mi podlamují...
Barbora Kubantová
Jak jsem se snažila slovy vyjádřit něco, co slovy vyjádřit nejde
Je to už šest dní, co jsem se vrátila z chorvatsko-srbských hranic a já mám přitom pocit, jakoby to bylo včera.
Barbora Kubantová
Kdyby věci uměly mluvit
Neměli bychom pro naše bezpečí všechny věci raději zničit? ----------------------------------------------------------------------------------------
Barbora Kubantová
Sourozenecká láska (fejeton?)
Jak ty vypadá v moment, kdy spolu bydlí dva odlišní sourozenci? Dvacetiletá studentka Filosofické fakulty a dvacetipětiletý student Fakulty jaderné fyziky a inženýrství?
Barbora Kubantová
Zeď
(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................
Barbora Kubantová
Chile II (Coyhaique)
A už nastal ten den, kdy letíme na jih. Pod námi se míhají zasněžené hory a lidé do letadla nastupují v bundách. V Čechách je sice touhle dobou léto, v Santiagu je jako u nás na podzim, ale v Patagonii je zima. Pořádná.
Barbora Kubantová
Z Gruzie, přes Arménii, Turecko až do Bulharska během měsíce (Úvod)
Původně jsme měly v plánu jet do Azerbajdžánu. Stejně jako loni, kdy jsem chtěla jet na dobrovolnický projekt do Afriky, a nakonec jsem skončila kdesi v nepálské džungli.
Barbora Kubantová
Vítr
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
Barbora Kubantová
Chile I (Úvod)
24.7.2013 Vydávám se na rok do Jižní Ameriky. Proč právě tam? Toť dobrá otázka. Umím španělsky, je mi 16 a mám chuť odjet někam pořádně daleko na rok.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.