Dolů do nebes - Letní povídka pro Víkend MF Dnes

Letní povídka pro Víkend MF Dnes - Dolů do nebes Utíkala jsem z kopce dolů. Za sebou jsem slyšela hlasy, ale neotočila jsem se. Byli tam netvoři. Velká ošklivá zvířata, která mě chtěla sežrat. Kdybych se otočila, ztratila bych tím čas a byl by se mnou konec. Ale já jsem se nenechala. Schovala jsem se do své hlavy. „Tam mě nikdy nenajdou! “A tak jsem jen tak běžela, přeskakovala jsem kořeny stromů a zpívala jsem si. Zpěv zlo zažene, zlo se bojí radosti. Koutky úst mi sahaly až někam za vzdálené hory, jak jsem se usmívala. Věděla jsem, kam musím běžet, aby mě ty hlasy už nepronásledovaly. Přeskočit pařez, podlézt strom, přeskákat řeku po kamenech, a potom... Už stačí jen sednout si na tu schovanou pláž se zlatým pískem mezi vysokými stromy. Mezi těmi stromy, kteří jsou tak moudří a povídají si se mnou svým jemným šeptavým hláskem od rána až do večera. Mezi těmi stromy, kteří jsou tak štědří, a nechávají mne si pod sebe sednout za jakéhokoli počasí. Mezi těmi stromy, kteří pro nás dělají úplně všechno, co mohou a nic za to nechtějí. Mezi mými králi, princi, bohy! Zasmála jsem se a svět okolo mě se zatočil. Tedy spíš moje hlava, nebo snad oči v mé hlavě... Tam na tom místě mě nenajdou ani ti nejchytřejší skřítci. Budu tam dokonale ukrytá. V uších jsem slyšela jen tlukot svého nezastavitelného srdce a zpěv mého jemného hlásku. Zpívala jsem si do kroku. „Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři, raz...!“

Dospělí hahaha. Vždycky jsem jim dokázala uniknout. Pronásledovali mě jako netvoři z nějaké pohádky, ale já jsem vždycky věděla, jak na ně. Na pláži jsem si lehla do vlhkého písku a poslouchala jsem burácení vln zpovzdálí. Cítila jsem slaný mořský vzduch, který jakoby se mi sápal až dovnitř do žaludku. V hlavě se mi vybavil talíř hranolek od babičky, vytažených přímo z trouby. Ale tohle bylo mnohem lepší, to jsem věděla. Slaný vzduch mě totiž lechtal jak v nose, tak v uších, v ústech a na tváři. To hranolky nedokázaly. Slyšela jsem v dálce smích racků. Ti se určitě smějí těm dospělým, napadlo mě a v hlavě jsem si znovu přehrála svůj úspěšný únik. Cítila jsem, jak se mi vlhký písek lepí přímo na holou jemnou kůži a užívala jsem si příjemné letní slunce. Vnímala jsem, jak se mi tělo pomaloučku opaluje. Už jsem to nemohla vydržet. Začala jsem utíkat, skákat a zpívat. „Všechno je jedno, všechno je jednooo!“ Když tu jsem najednou zakopla. Bylo to zvláštní, nikdy se mi tohle nestalo. Na pláži většinou nic nebývalo. Když jsem se tedy, pořád ještě vysmátá, podívala okolo sebe, abych zjistila, co mě tak rozhodilo, zatajil se mi dech. Na zlatavém písku si ležel jen tak bez pohnutí kámen. Jako kdyby se nic nedělo! Obyčejný modrý kámen. Naprosto obyčejný! A přece. Hned jsem věděla, co je tenhle kámen zač. Hned jsem věděla, že tohle není normální. Modrý kámen jsem v životě neviděla. Jedinou modrou věcí, kterou jsem kdy v přírodě viděla, bylo nebe. Najednou mě přelila vlna děsu, když jsem si uvědomila, co mi sám Bůh postavil do cesty. Padá nebe! Představila jsem si lidi na celém světě. Jak si v klidu sedí každý u své televize, popíjí kafe a jí palačinky s malinovou marmeládou. Nikdo nikam nespěchá, každý poslouchá radio a každý si užívá tenhle krásný slunečný den. Když tu najednou... Bum! Začne padat nebe.

Kámen jsem sebrala a začala jsem vyděšeně pobíhat po pláži. Mé bosé nohy se bořily do písku a zanechávaly tam po sobě šmouhy. Voda se do každé ze stop vždycky přelila a na pláži se utvořila hromada malinkatých jezírek, které se v příjemném letním slunci třpytily zrovna tak jako hvězdičky na noční obloze. V jakékoli jiné situaci bych byla schopná jezírka pozorovat klidně několik hodin v kuse. Tentokrát jsem ale měla před sebou opravdu velký problém. Jak tam ten kousek vrátím? Vrtalo mi hlavou. Jak se dostanu do nebe? Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem přesně to místo, odkud ten kousek vypadl. Věděla jsem, že jestli tam ten kousek nebe nestihnu včas vrátit, začne padat celé. Po kouskách, velkých jako tenhle kamínek. Pak po větších. Budou padat modré skály. Ale dospělí si pořád nebudou ničeho všímat. Budou si pořád všímat jen malých holčiček, co kradou med ze spíže. Všimnou si toho až když už bude pozdě. Vztekle jsem bosou nohou nakopla strom a zaúpěla jsem. Zmocnil se mě pocit bezmoci. Zároveň jsem se však cítila opravdu velmi důležitě. Můžu zachránit celý svět! A tak jsem začala pomalu vymýšlet plán.

Musím se setkat s nějakým andělem! Došlo mi. Ale kdo je to anděl? „Andělé jsou ptáci,“ řekl tajemný hlásek v mé hlavě. Nevěděla jsem, čí to byl hlásek, ale věděla jsem s jistotou, že má pravdu. Tenhle hlásek měl vždycky pravdu. Pokaždé, bez rozdílu, kdykoli jsem se tohohle tajemného hlásku v mé hlavě na něco zeptala, dokázal mi bez váhání odpovědět správně. A tak to bylo. A tak to mělo být. Lehla jsem si tedy pohodlně na písek, nohama do vody a hlavou k nebesům. A svýma zasněnýma očima jsem upřeně sledovala to obrovské, kulaté a modré nebe. Fascinovalo mě. Čím více jsem se na něj koukala, tím více mě vtahovalo do sebe. Už jsem tam chtěla být. Stiskla jsem v ruce pevně modrý kámen a jala jsem se poslouchat to, co mi nebe chtělo sdělit. To, co mi chtěl sdělit ten kousek nebe, který jsem pevně tiskla v ruce. Burácení vln se mísilo se zpěvem ptáků, zpěvem větru a vzdáleným zpěvem slunce, líně se sunoucího po obloze. Jestliže mám sledovat anděly, uvědomila jsem si, musím letět tam, kam létají ptáci. Ale kam létají? Všichni jedním a tím samým směrem, do nebes.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvláštní stín, který nešel přehlédnout. Ten stín se objevil přímo přede mnou. Na tom zlatavém písku. Taková šedá nepřehlédnutelná skvrna. Chvíli jsem na něj zamyšleně zírala a přemýšlela jsem, jestli to snad není jen nějaký černý pták, který si lehl přede mě na zem. Když tu jsem si uvědomila, že to je stín nějakého obrovského ptáka. Automaticky jsem zvedla hlavu a ústa se mi otevřela dokořán. Nejen dokořán, měla jsem pocit, že mi snad uletí čelist. Byl to ten největší pták, jakého jsem kdy viděla. Měl obrovská černá křídla, která zakrývala snad polovinu pláže, ta křídla byla velká tak, jak bylo vysoké celé mé tělo. Jeho peří se ve slunci třpytilo, a jeho obrovský zahnutý oranžový zobák cvakal do not písně. Smutné písně andělů. Andělů, kteří věděli, co se chystá. Pták hrál zároveň na varhany, na bubny i na basu. A svýma smutnýma zelenýma očima jakoby mě vybízel: „Pojď s mnou, pojď se mnou do nebes...“

Jakmile jsem se zvedla z písku, abych se mu uklonila, a dala mu najevo svou pokoru, zamával svými obrovskými křídly, a letěl pryč. Rozvířený písek mě udeřil do očí. „Ne, počkej!“ zvolala jsem, ale pták nereagoval. A tak jsem se rozeběhla za ním.

Písek se mi pod nohama bořil, slunce se pomalu posouvalo po obloze a pták pokračoval neúnavně dál. Nebe bylo pořád stejně modré, stejně jako kamínek, schovaný hluboko v mé kapse. Cítila jsem jeho ostrou hranu, jak se mi zařezává do nohy při každém kroku. Ale přece jenom jsem nezastavila. Věděla jsem, že musím běžet. Tohle byl ten anděl, kterého jsem hledala, a nesměla jsem ho ztratit. Slunce už bylo nízko na obloze, měla jsem sucho v krku a nohy mě bolely... Ale nebe ta rána taky bolí, připomněla jsem si a ani jsem se nezastavila. Povrch pod mýma bosýma nohama se změnil, teď to byly kamínky. Ale stále jsem běžela po pláži dál.

Jestli jsem si někdy nějak představovala nebeskou bránu, vypadala přesně takhle. Nebyla to jen nebeská brána, byl to dokonce i andělský hrad. V dáli se tyčila skála, vysokánská skálu. Táhla se k nebesům jako vysoko vztažená dlaň, černočerná. Plná andělů. Už zdáli jsem viděla u úpatí skály kvetoucí petrklíče a uvědomila jsem si, že to jsou klíče svatého Petra. Aby mi bránu do nebes otevřel a já mohla Bohu předat ten kousek nebe.

Najednou jsem ucítila, jak mě cosi zvedá do výše. Silné drápy černého ptáka se mi zaryly pod kůži a já jsem letěla. Zakřičela jsem radostí: „Letím do nebes!“ Pod nohama jsem cítila tu neskutečnou hloubku, tu neskutečnou hloubku světa. A cítila jsem jak se blížím k oblakům. Když tu se moje oči rozšířily radostí. Pochopila jsem. Z této výšky jsem viděla celý svět. Z jedné strany světa se táhla na druhou nádherná duha všech barev. Barev, které na světě existují, a dokonce i těch, co neexistují. Věděla jsem, že po duze musím přejít na druhou stranu až mě Petrovy klíče otevřou bránu. Zamávala jsem bosýma nohama v prázdnotě. Pták mě pustil, a já jsem letěla do nebes.