Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?

~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne

Když se to sere, tak se to sere, aneb královský den se stylem

Vše začalo poklidně, nevinně, královsky. Bylo slunečno, nikde ani vánku, děti si hrály a klid a mír vládl světu. Psalo se 27. dubna 2021 a v Amsterdamu se zrovna konal královský den neboli King’s day. Tedy vlastně, on se nekonal, protože světem řádila pandemie koronaviru. Ale kdo by věnoval pandemii pozornost, když venku svítí slunce, což je v Holandsku asi taková anomálie jako český ministr zdravotnictví ve funkci déle než 4 měsíce. Nicméně, jak to v takové dny už bývá, bylo to moc krásné na to, aby to mohlo trvat příliš dlouho.

Mám v Amsterdamu českou kamarádku K., která bydlí na houseboatu. A ten houseboat má u sebe lodičku, na které se dá jezdit po kanálech. Lodička je to sice malinká, nicméně obsáhne šest až sedm lidí. K. chtěla mít na královský den projížďku lodí, nicméně nikdo z jejích vlastních členů posádky neměl čas, tak jsem vzala svoje kamarády. Netušíce, co nás čeká. V plánu byla poklidná projížďka lodí po amsterdamských kanálech za doprovodu populární hudby, poklidného rozhovoru, možná i šachové partie, popíjení a následný piknik na břehu. A přitom nás čekal jeden z nejdrsnějších dnů našeho života.

            Námořnická posádka se na začátku plavby skládala ze tří Češek, jednoho Arubana, jednoho Brita, Holanďanky a Řeka. Začínali jsme s nohami potopenými ve vodě, protože do lodě napršelo (žádná anomálie v holandském prostředí, tou dobou bylo stále všechno v pořádku) a s hlavou v oblacích. K. se stala kapitánkou a bravurně si to křižovala skrz amsterdamské peřeje. První náraz lodí jsme zvládli se smíchem za doprovodu všudypřítomné pohody. K. směřovala na našem trajektu do centra, slunce svítilo, basa piv tekla proudem. Situace se začala vyostřovat, když jsme dorazili do davu lodí, které vypadaly jako kdyby byly stejně pod vlivem jako jejich kapitáni. U nás na lodi se vystřídal kapitán a jeli jsme pomalu tryskem. Od břehů jsme se odráželi holýma nohama a rukama, protože jsme jeli takovou rychlostí, že bylo zatěžko jet rovně. Kapitán se otáčel, aby mohl pozdravit kolem procházející námořníky a kolem jedoucí trajekty, nestihl nicméně vytočit kormidlo a za potlesku všech okolo tančících lidí najel do cizí lodi. S naší trochu vyklepanou, vyděšenou lodičkou a vyklepanou posádkou jsme jeli dál. Náš trajekt svištěl, až okolní lodě odlétaly stranou, z lodě skoro vypadávali Arubani a z kanystru na palivo tekl benzín. První událost dnešního dne nás teprve čekala a nikdo z nás to netušil. Při jedné obzvláště prudké zatáčce, z lodi odletěl motor a začal klesat ke dnu stejně jako řecký člen posádky, který se při pádu pod vodu snažil loď přivázat ke břehu. Kdo může říct, že na královský den plaval v jednom z UNESCO amsterdamských kanálů? Snad jen náš motor a náš Řek. Řeckého člena posádky se podařilo na rozdíl od motoru vylovit a vzkřísit. Náš britský námořník loď přivázal a šel uklidňovat hroutící se K. drinky z vedlejší hospody. Řek pobíhal podél vody ve spodním prádle ovázaný šálou, aby mu nebyla zima a Aruban si rval vlasy z hlavy a vymýšlel, jak se potopit pod vodu na cestě za motorem. Když se Brit vrátil s méně zhroucenou K., chodil mezi námi všemi a říkal, že to je v pohodě, že už se přeci nemůže stát nic horšího. A já si říkala, že takhle to přeci v životě nikdy nechodí. Když se to sere, tak se to sere. Holt každá národnost má své rčení. Bohužel, většina posádky byla česká. Tohle celé byl teprve začátek naší majestátní krasojízdy.

            Řecký člen posádky byl odeslán do útočiště k naší holandské námořnici domů, aby nám po cestě neumrzl. Zbytek posádky se ujal stopování okolo projíždějících lodí. Policisté na obří superlodi nám na žádost o pomoc řekli, abychom motor hledali pod vodou. Díky, že nám pomáháte a chráníte nás!

            Nicméně, konečně se objevil náš zachránce! Princ s náušnicí a dvěma dcerami na bílém koni. Naháněl nás do své lodi lámanou angličtinou a u toho nazval jednu z našich členek posádky „pussy“. Doufala jsem, že je to jen špatným ovládáním angličtiny. Aruban se přizpůsobil stresu a začal házet všechny naše věci společně s námi do lodi plné směsi benzínu a vody. A tak jsme vyrazili přivázaní za pomocí našich lan a rukou k lodi prince s náušnicí. Nicméně druhým směrem, než kde bydlí K. Jediný člen posádky, co uměl holandsky, byl Aruban, co v sobě měl už skoro celou basu piv, tudíž nebyla domluva ve dvou jazycích moc slibná. A svištěli jsme si to po boku bílé princovy lodi stále dál. Svištěli jsme si to jako o závod, opět jsme se odráželi holýma rukama a nohama od břehů, a pak najednou Brit upustil zlatý prsten, který si asi na vteřinu půjčil od K. Zjevně ho upustil na loď, od které se svýma svalnatýma holýma rukama v jeden moment snažil odrazit. Sdělil nám, že se za prstenem vydá vodou, a pak za námi doplave zpátky a začal si zouvat boty. Kvůli našim námitkám a naprostému nepochopení jeho absurdního nápadu se nakonec rozhodl vyskočit z lodi za jízdy i s botami (naštěstí na břeh) a naše loď byla o tři členy posádky kratší. S děsem jsem si v ten moment naplno uvědomila, že naše lodička je tažena naprosto opačným směrem, než potřebujeme. Aruban byl zabrán do hovoru s princem s náušnicí a nevnímal naprosto nic jiného. Ani to, že se vymotalo z lodi lano a jedeme naprosto nekontrolovaně sami vstříc smrti v podobě betonového mostu. K. přitom zůstala na tryskem odjíždějící lodi s princem a jeho dcerami a naprosto zděšeně na nás zírala zdálky a volala: „What the fuck, guys?!“ Na naší lodi jsme zůstali tři: já, M. a Aruban. Loď i K. se vrátily a v holandštině se princ na něčem domlouval s Arubanem. Aruban nereagoval ani na můj hurónský řev, co se ozýval z jedné strany kanálu na druhý a místo toho přivazoval naši chudinku lodičku na zadní část velké lodi. Můj řev vyhnal z okolních hausboatů pár námořníků, co si cpali dýmku tabákem a u toho na nás pobaveně zírali. Po dalším pochybném manévru se princ jednoduše rozhodl, že odjede. K. byla v rychlosti odhozena k nám do tůňky benzínu a naprostého chaosu a absurdna a princ zmizel. My jsme zůstali v děravé lodi plné benzínu, vody a bez motoru a uprostřed kanálu s pádlem asi o délce deseti centimetrů. Vstříc srážkám se vším, co potkáme! Můj hurónský řev nás opustil, námořníci na nás stále zírali zpovzdálí a bavili se. Já zírala zase zpátky na ně a doufala jsem, že mě vysvobodí z téhle noční můry.

            A v tu ráno se objevil náznak vykoupení. Přijížděla k nám loď s kolem ležícím na přídi a tančícími piráty, kteří po nás házeli mandarinky. Piráti za tančení a hulení jednoho jointa za druhým, bleskurychle, bez mrknutí perfektně navázali naši loď na tu svou. Přesvědčili nás, abychom vyndali nohy z benzínu, dali s nimi pivo a zatančili si.

            Na lodi se konala jedna z nejlepších party, jakou jsem měla tu šanci za život spatřit. Piráti ve věku okolo padesátky se objímali, běhali po okraji lodě po jedné noze a u toho stíhali vylévat vodu z naší lodi a vysvětlovat nám, že být námi, tak by tu loď prostě a jednoduše radši vyhodili, než se ji snažili spravit. K. jen seděla a s tváří bez výrazu zírala před sebe hladíc lodního psa. Opilý Aruban vysvětloval ještě opilejším námořníkům, že se chtěl pro motor samozřejmě okamžitě hrdinně potopit pod vodu, nicméně my (ženy) jsme mu to nedovolily. Já jsem do sebe klopila jedno pivo za druhým a jedla jsem mandarinky s odérem benzínu. M. společně s mou pomocí se snažila z naší lodi vylít co nejvíc vody, protože piráti vyhrožovali, že pokud z ní nedostaneme vodu co nejrychleji, odvezou si nás na barbecue a loď vyhodí. Upřímně? Vlastně mě to v ten moment lákalo skoro ze všeho nejvíc. Během posledních pár minut jízdy se skoro rozešel Aruban s M., a pak už jsme za tance nejopilejšího námořníka na asi pěticentimetrovém okraji lodě dojížděli k houseboatu. Na palubě už na nás čekali všichni drazí lidé, které jsme ztratili po cestě a nevěděli jsme, jestli se s nimi ještě někdy v životě shledáme. Ani jeden z našich ztracených předmětů tam na nás bohužel nečekal. Společně s lodičkou jsme mleli z posledního. Piráti hodili každému člověku na břehu mandarinku, aby jim nebylo líto, že žádnou nemají a po slíbení, že se s nimi rádi projedeme zase znovu v budoucnu, odjeli do dálky za tance, zpěvu a žonglování s mandarinkami. Na břehu se ukázalo, že postrádám termosku, K. nemůže najít jednu botu a v lodi máme obrovskou díru. Brit opět prohlásil, že už nic nemůže být horší. Aruban všem vyprávěl, jak nás (ženy) zachraňoval ze spárů pirátů a u toho vyléval vodu z lodi. Vlastně to byl náš zachránce a hrdina.

Teď je den poté. Všechno moje oblečení včetně mandarinek, které nacházím různě po kapsách stále smrdí benzínem. Googlím si, jestli se dá jíst ovoce, co plavalo v benzínu a doufám, že pokud si někdo pár metrů ode mě bude dnes zapalovat cigaretu, tak kvůli množství benzínu, co mi začalo skrze nohy pumpovat v krvi, třeba nevybouchnu. Ale vlastně, jak by se to mohlo stát: Nic už přece nemůže jít hůř.

            Update: Odpoledne jsem potkala pár nových lidí, kteří se mě ptali, jaký jsem měla King’s day. Nebyla jsem ještě dostatečně vyrovnaná se včerejším traumatem, tak jsem jen zamumlala, že je to na dlouho, ale ve zkratce jsme jeli lodí a u toho jsme ztratili motor. A na to přišla odpověď: „Jo, to jste byli vy?“