Hrůzná cesta Flixbusem

“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.

Tato a podobné otázky se objevovaly v hlavách mých příbuzných a přátel předtím, než jsem letos absolvovala osmnáctihodinovou cestu autobusem do Londýna a zpátky. Babiččina reakce mě nejdřív pěkně rozčílila, ale následně jsem si uvědomila, že jsou její otázky vlastně dobrým znamením. Na mohou reakci, že neletím, bryskně zareagovala má babička slovy: “Že ty to děláš kvůli uhlíkové stopě? Tebe taky uhranula svatá Gréta?” Ze šoku z výsměšného tónu otázky i volby slov se následně stala upřímná radost z toho, že i moje babička ví, co se momentálně řeší a ať už s jakýmkoliv emočním nábojem, o Gretě slyšela a mluví. 

Diskuze na ožehavá témata v naší rodině ovšem trvají většinou více než dvě hodiny a pocit z nich by se dal přirovnat k bezmoci, která vás polapí, když se vám nedaří uniknout z kadibudky Toi Toi na hudebním festivalu po třídenním řádění opilých a rozradostněných pankáčů. Neopomeňte si přitom prosím představit odér linoucí se ze chřtánu té modré obludy v tom lepším případě, v tom horším případě linoucí se z hromady neidentifikovatelné hmoty, která je vyšší než vy. Ovšem situace není tak beznadějná, jak by se mohlo zdát, občas se dveře toho modrého monstra otevřít podaří bez cizí pomoci, a to je potom přísun čerstvého vzduchu v podstatě to nejlepší, co vám život přinesl. V tom horším případě se nikdy nedostanete ven. 

Do Londýna jsem jela RegioJetem, tedy ne tím zeleným, ale tím žlutým autobusem. Ať už mám k Jančurovu byznysu jakékoliv výhrady, stejně pro mě po letošní zhruba devítihodinové zkušenosti z cesty z německého Karslruhe bude Regiojet zůstávat na zlatém stupínku.

Vyrazily jsme s Mončou na cyklovýlet ze švýcarské Ženevy do Freiburku v Německu. Při zpáteční cestě jsme přestupovaly v německém městě Karlsruhe, které sice působilo, že se v něm nic zajímavého nevyskytuje, ale po přejetí města na kole se ukázalo, že město se honosí obrovským parkem ve tvaru kruhu, který obepíná nádherný hrad. Sice se neukázalo jako tak dobrý nápad vyrazit o pauze na přestup na výlet na kole, protože v tom horším případě se v bludišti okolo hradu člověk ztratí, a v tom lepším mu píchne duše nebo spadne řetěz. Nicméně naštěstí v Karlsruhe žijí nějací lidé, a tudíž nebudete na nandavání řetězu sami. Totéž se nedá tvrdit o zvládnutí cesty autobusem domů – na tu totiž sami budete.

Nastupujeme do autobusu a dva čeští řidiči si s námi při přidělávání kol na zadek autobusu povídají. Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku. Jeden z řidičů, (myslím, že se jmenoval Miloš – a pokud fabuluji, vůbec to nevadí, jméno Miloš se k němu krásně hodí) mě a Monču rozesadil podle čísel sedadel, ačkoliv ve většině případů by si člověk v autobuse měl místo, kde sedí, pohlídat sám – a autobus byl poloprázdný. Nehádaly jsme se, přišlo nám to trochu úsměvné, ale vzhledem k tomu, že jsme se chystaly na celonoční pouť, mít každá vedle sebe jedno volné sedadlo bylo mnohem pohodlnější. 

Při výjezdu za námi přišel, že by nerad viděl, kdyby člověk měl na volném sedadle vedle sebe například nohy, prý když člověk za ta místa neplatí, neměl by je ani užívat. Fakt, že tedy půlka sedadel bude kvůli tomuto pravidlu volná se nezdál Milošovi dost důležitý. Hlavně, aby měl všechno ve svém autobuse pod kontrolou. Následně jsem se s ním dostala do absurdní hádky kvůli tomu, že jsem měla pod nohama batoh, uvnitř něhož byla elektronická čtečka knih. Miloš mi říkal, že si batoh mám dát nad hlavu, protože někomu po cestě zlomí nohu. Já jsem zase Milošovi říkala, že nohu můj batoh tedy opravdu nikomu nezlomí. Pak, asi po tříminutové debatě, mi bylo řečeno, že „Milošovi je to úplně jedno, je to přece moje věc, ale on si myslí, že to někomu nohu zlomí.“ Protože mu to očividně bylo jedno, batoh jsem si pod nohama nechala a opravdu nikomu nohu nezlomil.

A jedeme dál! Na každé stanici autobus zastaví a rozsvítí se světla v celém autobuse, kromě hlášení jména zastávek do mikrofonu (i v případě, že nikdo nevystupuje ani nenastupuje) světla svítí po celou dobu stání ve stanici (ať je jedna hodina ráno nebo třeba 4 hodiny ráno) někdy i 30 minut. Říkám si, že asi Miloše štve, že lidi v autobuse mohou v poklidu spát, když on musí pracovat, protože říká, že světla zhasnout nejdou. Jak to, že tedy v jiných Flixbusech to jde? Je to proto, že Miloš neumí ovládat autobus, anebo si užívá svou pozici diktátorského řidiče? To je palčivá otázka, o které v polospánku uvažuji. 

Miloš budí lidi na každé stanici, aby se připoutali lámanou němčinoangličtinou. Občas se jich kvůli tomu i dotýká svýma velkýma prackama. Někdy česky okřikuje francouzské slečny ve věku okolo třicítky, že si spolu povídají: „No tak holky, ticho,“ i když je teprve jedenáct hodin večer. Už jsme s Mončou kompletně na nervy. Před očima mám mžitky a těším se, až na mě řidič promluví, abych svým nervům ulevila. Pokaždé když prochází uličkou, aby lidem schazoval nohy ze sedadel a nadával jim, aby se připoutali, dávám si nohy dolů pod sebe a tvářím se, že jsem poctivě připoutaná a používám jen své sedadlo. Vždycky jsem měla herecký talent, takže naštěstí nebo naneštěstí (?) na mě nepromluví za celou cestu, debata o zlomených nohou mu asi stačila bohatě – hlavně kvůli tomu, že batoh stále nikomu nohy nezlámal.

Zlatým hřebem večera je moment, kdy se ozve rána, jako kdyby se celý autobus měl začít přetáčet. „Konec světa?“ běží mi hlavou. Celý autobus by byl vmžiku na nohou, kdyby nemusel být připoután. Miloš vybíhá zmateně před autobus bez vesty. Ten stojí na krajnici a nikdo neví, co se děje. V autobuse se ozývají zmatené výkřiky typu: „Zabijí nám řidiče,“ „Kdyby ti dementi něco řekli, v autobuse jsou lidi, co tomu rozumí,“. Naprostý chaos, pohybujeme se mezi hysterickým smíchem a pláčem. Miloš popojíždí s autobusem po krajnici s ohnutým zpětným zrcátkem. Nikdo neví, kde je druhý Miloš. Asi spí, jako jediného ho ta rána nevzbudila. A pak jsou najednou oba řidiči venku před autobusem bez vesty a snaží se otočit zrcátko za pomoci koštěte. Podaří se jim to, ale kus ho chybí. My uvnitř střídavě zadržujeme dech a střídavě nadáváme. Nikdo nespí. Klasická sobota v půl čtvrté ráno. Co byste dělali raději, než seděli v autobuse bez zpětného zrcátka a pozorovali dva Miloše, jak se ho snaží koštětem vykouzlit.  Snad i Pat a Mat by byli šikovnější.

Pak se najednou oba Miloši vrátí do autobusu a vyrážíme na cestu. Kámoš Luboš poradil Milošům, aby zastavili na benzínce a počkali na někoho, kdo jim přiveze nové zrcátko. Položí mu telefon se slovy: „Bezpečnost, vole.“ „Aby se neposral, vole.“ 

Monča má na telefonu neustále připravené číslo 158. Na stránkách Flixbusu není žádné číslo na zákaznickou linku, pouze kolonka „Help“. Nevíme, co dělat, ale řidiči vesele jedou dál a dělají si legraci z lidí, co řeší „bezpečnost, vole“. Mně osobně se policii volat nechce, nechci si prodloužit čas strávený s Miloši, takže se mi následně podaří stresovou situaci zaspat.

Vzbudí mě až nad ránem, švitoření Miloše, co si posadil místo černošky na čestné místo do prvních řad slečnu Sandru. Slečna Sandra je podle Miloše princezna a zlepšila mu špatný den. Chudák slečna Sandra nevěděla, že celý autobus má špatný den a nám všem ostatním jejich švitoření jen zhoršuje.

A konečně jsme doma ve zdraví a v životě. A konečně vystupujeme ven se zatajeným dechem, jestli na autobuse přes všechny noční události zůstala naše kola. Jsou tam. Miloš II se s námi loučí, já na něj vychrlím spršku nadávkoinformací o tom, co se všechno mělo stát jinak a jedeme domů s vědomím, že se těmto zeleným obludám budeme ještě pěkně dlouho vyhýbat.