Cestopis z Motola
Možná vás nepobaví, ale aspoň se o to pokusím, takže pokud vás nepobaví, tak tenhle odstavec je tu proto, abyste se tak po každé čtvrté větě pousmáli, zasmáli a dali mi tím najevo, že si ceníte mojí snahy. Tak to v životě občas přece chodí, nebo ne?
Začíná typický den. Jedete do nemocnice na rande s doktorem, co vás má operovat. Je to fešný mladý muž, který má být nejlepším doktorem v nemocnici. Má na sobě bílý plášť, což je ovšem to jediné, co na něm vypadá jako doktor. Jinak byste si ho možná zařadili někam mezi číšníky v restauraci. Očekávali jste vousatého zašedlého pána s brýlemi a plnovousem, kterému z očí čiší moudrost, přesnost a chirurgství. Takhle přece vypadá vaše stereotypní představa pana profesora, ale raději nic neříkáte, protože víte, že ten člověk bude za chvíli mít v rukách váš život. Doktor vám říká:
"Po operaci se probudíte a budete mít v krku dvě hadičky." Znechuceně se na doktora podíváte a ptáte se, kam ty hadičky povedou. A doktor na to: "No přece do pytlíku s krví, tady mu říkáme kabelka." "No fuuuj." Vaše dobrá kamarádka vám při vyprávění této situace říká: "Ještě, že nemám čas se za tebou jít do té nemocnice podívat. A kdybych ho měla, tak si ho stejně neudělám."
Tak takhle to začíná. Při nástupu do nemocnice podepíšete, že jste smířeni se smrtí, i když nejste a pak se v klidu můžete jít setkat s vaší spolubydlící. Říkáte jí svou diagnózu a ona se zhrozí, její tvář udělá pět kotrmelců a zeptá se vás: "A to se nikdo nedivil, že jste takhle mladá?" Zíráte na ní a přemýšlíte, jestli z místnosti odejít, dát paní pěstí, nebo se blbě usmívat a tohle všechno si představovat. Ze společenského hlediska se rozhodnete, že odejít a dát paní pěstí by nebyl úplně ten nejlepší nápad, a tak se blbě usmíváte a těšíte se, až ta konverzace skončí. Jenže konverzace neskončí. Paní se znenadání úlevně usměje a řekne vám: "Jo tak to jsem si oddychla, to jsem na tom ještě dobře."
Tak teď už odcházíte.
Dnešní dobrodružství tím ale nekončí. Ve vedlejším pokoji si nějaký pacient s diagnózou rakoviny zapálil cigaretu, a tak pozorujete absurdní situaci toho, jak ho sestřičky za doprovodu nadávek vyprovázejí kašlajícího z nemocnice pryč. Všichni pacienti, kteří mohou chodit, vylezli ze svých pokojů a koukají se na to, jako kdyby se na oddělení odehrávalo vystoupení kaskadéra. Večer do vašeho pokoje přijíždí další spolubydlící. Ostřílená pacientka, se všemi sestřičkami se zná, protože tady byla už před třemi měsíci. Celému pokoji včetně mě a mého otevřeného Harryho Pottera celý večer vykládá, co nás čeká. Pak vám připomene, že si zapomněla četbu, takže si bude chtít pořád povídat - jako kdybyste si toho nevšimli a pokračuje tím, že vám vypráví, jak pracuje v leštičce na turbíny. Harry Potter je pořád zajímavější, ale slečnu to zřejmě nezajímá. Před spaním vás utěší slovy: "To jsem ráda, že tu nejsem nejmladší," a můžete v klidu spát s pocitem, že svět je naprosto v pořádku.
V 5 ráno nastává groteskní situace s uklízečkou, která vleze do vašeho pokoje, rozsvítí vám světlo a bez pozdravu začne vytírat poličky prachovkou, protože to je očividně to nejdůležitější, co by lidi měli v nemocnici v 5 ráno dělat. Pak nechá rozsviceno a odejde. "Dobré ráno," říkáte si s úsměvem a těšíte se na následující příjemný den. Ke snídani dostanete injekci a litanii leštičky turbín z vedlejší postele a už si to sprintujete na lehátku na sál.
Když se následně probudíte s kabelkou značky Vuitton na krku, jak vám sdělila sestřička, kouká na vás pan doktor číšník a říká vám, že když vás bolí krk, je to v pohodě. Přece jste zvládla jít dvakrát na tetování, a to on by tedy nezvládl. V polospánku přemýšlíte o tom, jak ví, že máte dvě tetování, když jste na sále sice byla nahá, ale měla jste být zakrytá. A tak se znovu propadáte do snu, kde leštíte turbíny nahá společně s číšníkem a na sobě máte kabelku a boty od Vuitton.
Další den ráno, světlo, prachovka, litanie od leštičky turbín. Normálka, už si na ten režim docela zvykáte. No jenže to jste nevěděli, co přijde potom. Na pokoj k vám nakráčí asi 20 číšníků a každý z nich si prohlíží vaši postel se jménem, jako kdybyste byli právě čerstvě vytažený steak z trouby. "Steak hovězí medium, pečený na 150 °Celsia, přelitý pepřovou omáčkou," říká jeden číšník a ostatní uznale přikyvují a koukají na vás." Leštička turbín z vedlejší postele říká: "To je tu úplně normální každé ráno, na to si musíš zvyknout." A tak znovu s příjemným pocitem, že je na světě vše v pořádku objímáte svou kabelku s krví a ve spánku pečete steaky s číšníkem.
Světlo, prachovka, dobré odpoledne. A jéje. Nová spolubydlící. Vypadá sympaticky, zajímavě až do momentu, kdy vám i vašemu Harrymu Potterovi vypráví o indigových dětech a o tom, jak její slova vodu lahvi, kterou si přivezla, proměnila v posvátnou. Vedle leží nová spolubydlící, která měla před deseti lety nádor na mozku a díky šamanům z Jižní Ameriky už ho nemá. Volí SPD a Zemana, protože spojují národ. Harry Potter vám po tomto týdnu sice pláče v ruce, ale vy přesto víte, že svět je v pořádku, a můžete s klidem jít domů.
Pokud vám někdy budou chybět kulturní zážitky, nelítejte do Thajska, vážení, jděte na operaci do Motola. Já se tam kupříkladu chystám na další pobyt za týden, a to bych mohla být klidně někde v Thajsku. Takže čekejte další cestopis.
Barbora Kubantová
Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?
~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne
Barbora Kubantová
Hrůzná cesta Flixbusem
“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.
Barbora Kubantová
Cestování za studiem do Brna
To se takhle jednou rozhodnete, že ačkoliv jste Pražák jak Brno, chtěli byste studovat někde jinde než v Praze.
Barbora Kubantová
Maska
Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.
Barbora Kubantová
Moře mlhy
Večer si dáš špatné víno a cigaretu, oči a rty ti vysuší, pláč se ti zasekne v hrdle, srdce se ti rozbuší a stáhne,
Barbora Kubantová
Světlo vs Stín
Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.
Barbora Kubantová
Smějící se bestie
Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.
Barbora Kubantová
Hledání bydlení/ smyslu života?
Letos jsme se s M dohodly, že budeme bydlet spolu, protože budeme studovat ve stejném městě. Přišlo nám to jako nejlepší nápad.
Barbora Kubantová
Smrt
Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.
Barbora Kubantová
Seděla venku pod stromem a bylo jí smutno. Nevěděla proč a to bylo to nejhorší. Měla všechno, co by si každý mohl přát, ale to byl možná ten problém. Měla hodného manžela, dům, auto, práci, která ji moc nebavila. Ale co na tom?
Barbora Kubantová
Apokalypsa/Zjevení
Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí.
Barbora Kubantová
Co s nimi?
Krabičky, krabičky, krabičky. Všude se nám hromadí krabičky. Ale co s tím? Při pohledu na hromadu dalších krabiček, ve kterých mi babička dává jídlo, mé tělo pokrývá studený pot a kolena se mi podlamují...
Barbora Kubantová
Jak jsem se snažila slovy vyjádřit něco, co slovy vyjádřit nejde
Je to už šest dní, co jsem se vrátila z chorvatsko-srbských hranic a já mám přitom pocit, jakoby to bylo včera.
Barbora Kubantová
Kdyby věci uměly mluvit
Neměli bychom pro naše bezpečí všechny věci raději zničit? ----------------------------------------------------------------------------------------
Barbora Kubantová
Sourozenecká láska (fejeton?)
Jak ty vypadá v moment, kdy spolu bydlí dva odlišní sourozenci? Dvacetiletá studentka Filosofické fakulty a dvacetipětiletý student Fakulty jaderné fyziky a inženýrství?
Barbora Kubantová
Zeď
(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................
Barbora Kubantová
Chile II (Coyhaique)
A už nastal ten den, kdy letíme na jih. Pod námi se míhají zasněžené hory a lidé do letadla nastupují v bundách. V Čechách je sice touhle dobou léto, v Santiagu je jako u nás na podzim, ale v Patagonii je zima. Pořádná.
Barbora Kubantová
Z Gruzie, přes Arménii, Turecko až do Bulharska během měsíce (Úvod)
Původně jsme měly v plánu jet do Azerbajdžánu. Stejně jako loni, kdy jsem chtěla jet na dobrovolnický projekt do Afriky, a nakonec jsem skončila kdesi v nepálské džungli.
Barbora Kubantová
Vítr
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
Barbora Kubantová
Chile I (Úvod)
24.7.2013 Vydávám se na rok do Jižní Ameriky. Proč právě tam? Toť dobrá otázka. Umím španělsky, je mi 16 a mám chuť odjet někam pořádně daleko na rok.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.