Sourozenecká láska (fejeton?)
Vracím se domů vyčerpaná a rozlámaná ze své cesty po Kavkaze. Když vlezu do svého pokoje, čeká mě příjemné překvapení. Někdo mi v něm uklidil. Chvilku se kochám pohledem na uklizený pokojíček. Takový jsem ho snad nikdy neviděla. Mám vážně radost z bráchy.
Vztek ve mně však vzkypí v momentě, kdy nemohu najít oblečení na převlečení. Napadne mě, že by se mohlo nacházet v šuplíku pod postelí. V moment, kdy šuplík otevřu, mě málem trefí šlak. Pod postelí je nacpáno všemožné oblečení, dohromady s důležitými dokumenty, jako je třeba maturitní vysvědčení, nebo potvrzení o studiu. Protože přes měsíc v pokojíčku bydlela má sestřenka, brácha prostě sebral všechno, co našel na stole i na zemi a nacpal to ladem i skladem do šuplíků pod postel, aby to nebylo vidět. Chvíli jen tak beznadějně sedím na posteli a říkám si, že by mi snad mohla pomoci studená sprcha. Když však vlezu do sprchy, zjistím, že je vana úplně černá. Měsíc tu nejsem a nikdo ji ani nevytřel hadrem.
Volám bráchovi a nemohu se mu dovolat. Zase je nedostupný. Co pořád dělá? Asi má rande, nebo tak něco. Každý den má rande a vypne si telefon tak na 5 hodin. Po několika hodinách mi přijde sms: „Potřebovala jsi něco?“ Vzhledem k tomu, že má na mobilu asi 3 nepřijaté hovory, naprosto nechápu, proč mi hned nezavolal zpátky.Volám mu tedy.
Chudák nechápe, proč jsem se vrátila a zase na něj křičím. Položí mi telefon. Prý mi udělal dýňovou polévku, ale po půlhodině prohledávání špinavé kuchyně to vzdávám a jdu se najíst někam ven. Kam ji mohl uklidit?
Když se vrátím z večeře, nemohu se na ten bordel doma dívat, a tak začnu uklízet. Luxovat, ulízet koupelnu a kuchyň. Chvilku se rozčiluji nad oblečením, které jsem právě vytáhla z pračky, je celé poseté bílými cucky protože NĚKDO si nevyndal kapesník z kapsy u kalhot. Hádejte, kdo. Po několika hodinách vyndavání cucků z oblečení s podlitýma očima krví jdu na záchod. Zase je zvednuté prkýnko! Konečně se chystám do sprchy, to už je to jediné, co mi může pomoci. Málem se zhroutím, když zjistím, že nepoužitý čistý ručník, který jsem si vyndala ráno ze skříně, je mokrý. Někdo ho použil. Hlubokým dechem se snažím sama sebe uklidnit a z posledních sil otevírám dveře do koupelny. Beru si kartáček na zuby a zděšená zjišťuji, že ho dnes také někdo použil. Vzkypí ve mně nová vlna vzteku a vběhnu do bratrova pokoje. Ručníky se povalují všude, dokonce i na stropě. A všechny jsou použité. Jak si někdo může nepamatovat, který ručník mu patří? Jak si někdo může NEPAMATOVAT, KTERÝ KARTÁČEK JE JEHO?
Probouzím se ráno. Ležím na bratrově posteli a v podpaždí držím svůj kartáček i svůj ručník. Jsem rozhodnutá je nikomu nevydat ani za cenu smrti. Brácha vleze do pokoje a ptá se mě, jak jsem se měla, a jestli jsem jedla dýňovou polévku. Rozkřičím se na něj, že špatně, a že jsem ji nejedla, protože jsem ji nenašla, a že ji určitě snědl on. Brácha už raději nic neříká a jde z pokoje pryč. Prý dal polévku do sklepa. „Do sklepa, bože? Proč do sklepa? Vždyť tam jídlo nedáváme, tam je jen pračka a marmelády!“ Slyším ze sklepa, jak na mě volá: „Můžeš přestat štupovat ty ponožky, bože, kdo to pak má dávat do pračky?“
Probudím se do nového dne, venku svítí slunce a já mám radost z toho, že je krásně a že to byl pouze sen. Jdu do obývacího pokoje, kde je celá podlaha, kterou jsem včera vyluxovala, posypaná pískem, protože bratr si v obývacím pokoji vyndaval věci z batohu, bůhví proč tam měl písek. Bohužel je to všechno realita.
Žít s bratrem je holt skvělá příprava na manželství.
Barbora Kubantová
Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?
~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne
Barbora Kubantová
Hrůzná cesta Flixbusem
“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.
Barbora Kubantová
Cestování za studiem do Brna
To se takhle jednou rozhodnete, že ačkoliv jste Pražák jak Brno, chtěli byste studovat někde jinde než v Praze.
Barbora Kubantová
Maska
Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.
Barbora Kubantová
Cestopis z Motola
Tak jo. Zase jsem se rozhodla napsat fejeton, i když to možná fejeton ani nebude, protože fejetony mi prý nejdou. Tak jsem se rozhodla napsat text, který vás pobaví.
Barbora Kubantová
Moře mlhy
Večer si dáš špatné víno a cigaretu, oči a rty ti vysuší, pláč se ti zasekne v hrdle, srdce se ti rozbuší a stáhne,
Barbora Kubantová
Světlo vs Stín
Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.
Barbora Kubantová
Smějící se bestie
Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.
Barbora Kubantová
Hledání bydlení/ smyslu života?
Letos jsme se s M dohodly, že budeme bydlet spolu, protože budeme studovat ve stejném městě. Přišlo nám to jako nejlepší nápad.
Barbora Kubantová
Smrt
Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.
Barbora Kubantová
Seděla venku pod stromem a bylo jí smutno. Nevěděla proč a to bylo to nejhorší. Měla všechno, co by si každý mohl přát, ale to byl možná ten problém. Měla hodného manžela, dům, auto, práci, která ji moc nebavila. Ale co na tom?
Barbora Kubantová
Apokalypsa/Zjevení
Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí.
Barbora Kubantová
Co s nimi?
Krabičky, krabičky, krabičky. Všude se nám hromadí krabičky. Ale co s tím? Při pohledu na hromadu dalších krabiček, ve kterých mi babička dává jídlo, mé tělo pokrývá studený pot a kolena se mi podlamují...
Barbora Kubantová
Jak jsem se snažila slovy vyjádřit něco, co slovy vyjádřit nejde
Je to už šest dní, co jsem se vrátila z chorvatsko-srbských hranic a já mám přitom pocit, jakoby to bylo včera.
Barbora Kubantová
Kdyby věci uměly mluvit
Neměli bychom pro naše bezpečí všechny věci raději zničit? ----------------------------------------------------------------------------------------
Barbora Kubantová
Zeď
(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................
Barbora Kubantová
Chile II (Coyhaique)
A už nastal ten den, kdy letíme na jih. Pod námi se míhají zasněžené hory a lidé do letadla nastupují v bundách. V Čechách je sice touhle dobou léto, v Santiagu je jako u nás na podzim, ale v Patagonii je zima. Pořádná.
Barbora Kubantová
Z Gruzie, přes Arménii, Turecko až do Bulharska během měsíce (Úvod)
Původně jsme měly v plánu jet do Azerbajdžánu. Stejně jako loni, kdy jsem chtěla jet na dobrovolnický projekt do Afriky, a nakonec jsem skončila kdesi v nepálské džungli.
Barbora Kubantová
Vítr
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
Barbora Kubantová
Chile I (Úvod)
24.7.2013 Vydávám se na rok do Jižní Ameriky. Proč právě tam? Toť dobrá otázka. Umím španělsky, je mi 16 a mám chuť odjet někam pořádně daleko na rok.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.