Z Gruzie, přes Arménii, Turecko až do Bulharska během měsíce (Úvod)

Původně jsme měly v plánu jet do Azerbajdžánu. Stejně jako loni, kdy jsem chtěla jet na dobrovolnický projekt do Afriky, a nakonec jsem skončila kdesi v nepálské džungli. 

 Letos jsem chtěla jet dobrovolničit do Azerbajdžánu a nakonec jsem skončila kdesi v arménské divočině.

Vlastně jsem původně měla v plánu jet do Peru s kamarádem, z toho nějak sešlo, protože Peru bylo podle něj moc drahé.

A už to začíná. Za dva týdny jedeme a všechno zařizuji. Moje spolucestující Viki se moc nemá k tomu mi v tom pomáhat, protože má trochu jiné priority a spíš by asi jela jen tak bez plánování ničeho. Našly jsme si přes cestovatelskou seznamku na facebooku spolucestujícího, abychom nebyly v horách samy dvě holky. Už od začátku si říkám, že když nás bude štvát, můžeme ho kdekoliv nechat, protože s tím se tak trochu počítá, když má člověk v plánu cestovat s někým, koho nijak dobře nezná.

Zjišťuji si informace ohledně přechodů po horách. V Arménii máme v plánu přecházet neturistické hory, pro které neexistují turistické mapy, takže je to strašně na dlouho. Když přijde na řadu řešení víz do Ázerbajdžánu, vykašlu se na to, protože je to zdlouhavé a už mě neustálé řešení věcí nebaví. Hlavně když to mám dělat sama. Prostě pojedeme jen do Arménie a Gruzie, to stačí bohatě na jeden měsíc.

Chci se potkat s Martinem ze seznamky. Už jsme ho viděly jednou v hospodě a byl nám celkem sympatický. Neustále odkládá čas a den srazu a přijde mi, že ani moc nemá zájem o to se s námi vidět, když spolu máme strávit měsíc na cestě. Když se s ním nakonec potkáme, musím ho přesvědčovat, aby si s sebou koupil pohorky, protože budeme chodit přes hluboké brody s ledovcovou vodou a nohy v sandálech by mu v tom umrzly. Trvá si na tom, že pojede jen s nízkými botami a s pantoflemi. Ty by mu v té řece uplavaly, říkám si. Tím naše přesouvané setkání končí, Martin měl čas jen 15 minut.

Mám trochu předodjezdovou depresi. Brácha mě děsí, že když svoje spolucestující pořádně neznám a chci s nimi přecházet hory kdesi v gruzínské divočině, je to doopravdy nebezpečné. Máma se bojí, že zpáteční cestu plánujeme přes Turecko, a že tam je Islámský stát a nějaký islamista nás tam podřízne.

Já se bojím, že...? Co? Vlastně si připadám trochu hloupá, což asi jsem, ale teď už s tím nic neudělám. Mám koupené drahé letenky a volné prázdniny. Říkám si, že tam nejedu kvůli lidem, ale kvůli těm krásným místům.

11.7.2015

Vyrážíme z Prahy. Den předtím ještě když si balím, tak nemohu najít váhu na zavazadla. Protože ale nemáme doma váhu, musím si ji jít půjčit k sousedům. Je to v pořádku, batoh váží bez jídla 19 kilogramů. Na několikadenní pochod to v pořádku není, ale do letadla mě s tím pustí. Na letišti máme s Viki sraz dvě a půl hodiny před odletem. Má zpoždění, protože zaspala, ale alespoň přibíhá s batohem plným jídla. Jídlo nám vystačí ještě na příští 4 dny. Zapomněla si trekové hůlky, i když i pro ně šla včera k mámě do kanceláře. Nedá se nic dělat, vyrážíme na cestu. Kromě toho, že v letadle z Kyjeva vedle nás sedí pán s ostrými lokty, které do nás šťouchají celou cestu, cesta proběhla v největším pořádku.

Na letiště v Tbilisi dorážíme v 1 ránu. Snažím se usmlouvat taxíka a následně dostanu od Viki vynadáno, že to neumím. Taxikář nám celou cestu ukazuje, co kde je a mluví na nás gruzínsky.

Welcome to Georgia, už na letišti poznáváme náturu gruzínců, když nás dva taxikáři zvou na drink. Když dorazíme do temné uličky, kde má být údajně náš hostel, a nic nevidíme, jsem trochu vystrašená a málem zapomenu taxikáři zaplatit. Posléze si všimneme, že na polorozpadlé budově vedle nás je napsáno sprejem Hostel. Prolezeme dvorem a opravdu je tam další nápis sprejem. Jistě no, byl to nejlevnější hostel na bookingu, tak má právo na to takhle vypadat. Zvoníme, zvoníme a pořád nikdo neotvírá. Nakonec vykoukne z černa ještě černější hlava usměvavého černocha. Neví nic, o tom, že do hostelu psaly, že dorazíme po půlnoci, prý nám na to odpověděl jeho boss, ale jemu o tom nic neřekl. Aha. Neví ani o naší rezervaci, ale naštěstí má celý hostel prázdný. Hostel je skromný, maličký, ale má sprchu, kuchyňku, a dokonce dostaneme i povlečení. To je přesně to, co potřebujeme ke štěstí. Usínáme samy v noclehárně pro 8 lidí.  

Fotografie: http://kbarcak.rajce.idnes.cz/Z_Gruzie_pres_Armenii%2C_Istanbul_az_do_Bulharska/