Chile I (Úvod)
Vybírám si Chile, protože mám ráda hory, ale nedochází mi, že Chile se táhne od severu na jih, a že stejně jako můžu skončit přímo u pouště, můžu bydlet s rodinou tučňáků kdesi v Patagonii.
Zhruba měsíc před odletem se dozvídám, u koho budu celý ten rok bydlet. Vesnice/ město, kam mám být poslaná se jmenuje Coyhaique. Modlím se za to, aby to nebylo v místech, kde celou dobu bude -50 stupňů Celsia. Dohledávám si na internetu, že moje vesnice je známá pod názvem "město věčného sněhu a ledu". Raději se tomu jenom směju, protože vím, že nic jiného mi nezbývá. Až na to, že na mou rodinu nemohu sehnat pořádný kontakt se tam docela těším.
Městečko Coyhaique má zhruba 50 000 obyvatel a je největší v celém regionu Aisén. Celý region má zhruba 100 000 obyvatel. Pro městskou holku z Prahy je tohle docela výzva. Když se mi 14 dní před odletem stále nikdo z rodiny neozývá, snažím se jim dovolat. Zvedne to kdosi na protější straně oceánu a do telefonu křičí: "Haló!Haló!" Jsem trochu zděšená a představuji si tučňáka na druhém konci telefonní linky, který nebyl s to mi na moje španělské otázky odpovědět. Přátelé mi zakládají na facebooku přátele se jmény jako "Tučňák Obecný" a podobně. Vážně se trochu téhle cesty bojím.
Konečně mi den před odletem přijdou fotografie mojí budoucí rodiny, mám radost, budu mít tři starší sestry a jednoho mladšího bráchu. Nic víc o nich sice nevím, ale na fotografiích se smějí a vypadají docela sympaticky.
Asi týden před odletem dostanu zkrat a rozhodnu se, že si nechám udělat tetování, vzhledem k tomu, že rodiče s tím nedouhlasí, protože si myslí, že to je nebezpečné. Mám úžasný nápad, že do Chile odletím s tetováním a až se za rok vrátím, už dávno bude tetování hotové a já zdravá. Takže den před odletem si nechám potetovat celou horní polovinu zad. Podepisuji, že mi bylo 18 už před 4 lety a nikdo se mě na nic neptá. Posléze mi dochází, že s tím poletím 17 hodin opřená v letadle. Pouze se sama sobě směji a hned další ráno vylétám na cestu. Cesta letadlem proběhla bez sebemenších problémů, až na to, že si na záchodech v letadlech mažu svoje tetování na zádech.
Santiago/ úvodní seminář
Přilétám do Santiaga de Chile, kde už na mě čekají lidé z organizace, se kterou do Chile letím. Se svými dvěma kufry nacpanými teplým oblečením na zimu se dopravím do hostelu, kde okamžitě ulehám. Ze všech padesáti studentů, kteří do Chile tento rok přiletěli, jsem jediná, kdo už umí mluvit španělsky. Na úvodním semináři je zhruba 25 Němců. Což je polovina všech studentů. Směji se faktu, že po druhé světové válce se do Chile přestěhovala velká spousta německých nacistů a představuji si, že všichni Němci sem přijeli za svými rodinami. Chvíli se bavím s jednou finskou slečnou, se kterou jsem na pokoji, následně z pokoje znechuceně odcházím s názorem, že nejspíš všichni Skandinávci jsou studení, když ta první, se kterou se v životě bavím, mi na otázku, jestli je zamilovaná do svého přítele, kterého ve Finsku zanechala, odpoví, že láska v tomhle věku neexistuje. Ano, v 16 letech láska vůbec neexistuje. V Chile si mimochodem našla přítele, se kterým je až doteď. Každý měsíc si s ním dává zamilované fotografie a statusy na facebook jako správná Chilanka.
Posléze se mě zeptá, proč jsem do Chile přijela, když už umím španělsky. Ani se nezmůžu na odpověď, protože mě naprosto udivuje její uvažování. Když se trochu snažím konverzaci udržet a řeknu jí, že Finsko je nádherná země, odpoví mi na to, že ve Finsku není nic zajímavého, a že to tam nemá ráda. Nádherná reprezentace její země. Myslím, že během toho roku pochopila, že Finsko je nádherná země, stejně jako Chile, ale že ani jedno se nedá s druhým srovnávat, protože všude je něco krásného. Raději se tedy ve svém pokoji už neukážu a bavím se s Maďarkou, protože zbytek lidí se spolu baví buďto německy, anebo na mě až moc rychlou angličtinou, protože jsou to Američani, anebo Finové, Norové a Němci. Povídáme si s jedním z vedoucích a následně zjišťujeme, že nerozumí ironii. Povídáme si s Maďarkou smyšleným jazykem a vymyslíme si, že pocházíme z jednoho maličkého ostrůvku v Pacifiku, kde žijí hobiti a elfové.
Chilan nám to věří. Tímhle se bavím celý můj následující pobyt v Chile, Chilany, kteří nerozumí ironii. Kromě přednášek, které nás mají na celý rok připravit, se koná také diskotéka. Předzvěst toho, jak bude vypadat většina chilských party. Raději jdu spát, trochu se juchajících Němců bojím.
Ráno vyrážíme na letiště, je nás pár, co musejí do svých budoucích bydlišť letět. Po cestě se bavím s jedním klukem ze Santiaga a ten se mi směje, že budu v Coyhaique bydlet, prý tam je více stromů než lidí. Díky chlapče, teď už se fakt nebojím, že se tam budu celý rok nudit. Slečna, se kterou mám chodit do třídy a bydlet ve stejném městě, se jmenuje Denderah, je z Německa a měří zhruba metr devadesát. Má dlouhé blonďaté vlasy a obrovské modré oči. Větší, než jsem kdy předtím viděla. Sen všech jihoameričanů. Všichni ji milují, jen co vyleze z letadla z Německa. Kvůli svému úsudku, že si s ní nebudu rozumět s ní nechci bavit, aby nám vyzbyla nějaká témata do letadla. Absurdita, doteď jsme velice dobré kamarádky a po celý rok je pro mě velice důležitou podporou.
Barbora Kubantová
Královský den se stylem, aneb opravdu už to nemůže být horší?
~Jeden den ze studentského života v Amsterdamu – následující text je plný nadsázek, nicméně všechny události se v tomto pořadí opravdu udály během jednoho dne
Barbora Kubantová
Hrůzná cesta Flixbusem
“Kdy letíš?” “V kolik ti to letí?” “Veze tě někdo na letiště?” Máme radost, že po dlouhé době slyšíme češtinu a s úsměvem na tváři nasedáme do autobusu. To ještě nevíme, že jsme si měly úsměv raději šetřit na naši noční projížďku.
Barbora Kubantová
Cestování za studiem do Brna
To se takhle jednou rozhodnete, že ačkoliv jste Pražák jak Brno, chtěli byste studovat někde jinde než v Praze.
Barbora Kubantová
Maska
Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.
Barbora Kubantová
Cestopis z Motola
Tak jo. Zase jsem se rozhodla napsat fejeton, i když to možná fejeton ani nebude, protože fejetony mi prý nejdou. Tak jsem se rozhodla napsat text, který vás pobaví.
Barbora Kubantová
Moře mlhy
Večer si dáš špatné víno a cigaretu, oči a rty ti vysuší, pláč se ti zasekne v hrdle, srdce se ti rozbuší a stáhne,
Barbora Kubantová
Světlo vs Stín
Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.
Barbora Kubantová
Smějící se bestie
Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.
Barbora Kubantová
Hledání bydlení/ smyslu života?
Letos jsme se s M dohodly, že budeme bydlet spolu, protože budeme studovat ve stejném městě. Přišlo nám to jako nejlepší nápad.
Barbora Kubantová
Smrt
Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.
Barbora Kubantová
Seděla venku pod stromem a bylo jí smutno. Nevěděla proč a to bylo to nejhorší. Měla všechno, co by si každý mohl přát, ale to byl možná ten problém. Měla hodného manžela, dům, auto, práci, která ji moc nebavila. Ale co na tom?
Barbora Kubantová
Apokalypsa/Zjevení
Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí.
Barbora Kubantová
Co s nimi?
Krabičky, krabičky, krabičky. Všude se nám hromadí krabičky. Ale co s tím? Při pohledu na hromadu dalších krabiček, ve kterých mi babička dává jídlo, mé tělo pokrývá studený pot a kolena se mi podlamují...
Barbora Kubantová
Jak jsem se snažila slovy vyjádřit něco, co slovy vyjádřit nejde
Je to už šest dní, co jsem se vrátila z chorvatsko-srbských hranic a já mám přitom pocit, jakoby to bylo včera.
Barbora Kubantová
Kdyby věci uměly mluvit
Neměli bychom pro naše bezpečí všechny věci raději zničit? ----------------------------------------------------------------------------------------
Barbora Kubantová
Sourozenecká láska (fejeton?)
Jak ty vypadá v moment, kdy spolu bydlí dva odlišní sourozenci? Dvacetiletá studentka Filosofické fakulty a dvacetipětiletý student Fakulty jaderné fyziky a inženýrství?
Barbora Kubantová
Zeď
(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................
Barbora Kubantová
Chile II (Coyhaique)
A už nastal ten den, kdy letíme na jih. Pod námi se míhají zasněžené hory a lidé do letadla nastupují v bundách. V Čechách je sice touhle dobou léto, v Santiagu je jako u nás na podzim, ale v Patagonii je zima. Pořádná.
Barbora Kubantová
Z Gruzie, přes Arménii, Turecko až do Bulharska během měsíce (Úvod)
Původně jsme měly v plánu jet do Azerbajdžánu. Stejně jako loni, kdy jsem chtěla jet na dobrovolnický projekt do Afriky, a nakonec jsem skončila kdesi v nepálské džungli.
Barbora Kubantová
Vítr
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.