Barbora Kubantová
Nemám ráda kritiku umění. Může ho tvořit každý už jen tím, jak žije. A proto se při čtení mých řádků zastavte a v klidu si dejte šálek kávy. Sedněte si na nějaké příjemné vyhřáté místo. Přestaňte soudit a pouze vnímejte atmosféru.
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 757x
Seznam rubrik
Barbora Kubantová
Maska
Muž byl vysoký. Hodně vysoký. Vyšší než většina lidí, které si dokážete představit. Ruce měl svalnaté a celé potetované.
Barbora Kubantová
Moře mlhy
Večer si dáš špatné víno a cigaretu, oči a rty ti vysuší, pláč se ti zasekne v hrdle, srdce se ti rozbuší a stáhne,
Barbora Kubantová
Světlo vs Stín
Deprese je jediná jistota, kterou ti život může dát. Když se potřebuješ něčeho chytit, často ti život nenabídne ani pomocnou ruku ani provaz. Často ti nenabídne ani tu tolik očekávanou smrt, ale pouze ti hází klacky pod nohy.
Barbora Kubantová
Smějící se bestie
Smějící se bestie. To je reprezentace vysokoškoláků, kteří kráčí po ulici prezentováni číslem v systému internetu.
Barbora Kubantová
Smrt
Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.
Barbora Kubantová
Seděla venku pod stromem a bylo jí smutno. Nevěděla proč a to bylo to nejhorší. Měla všechno, co by si každý mohl přát, ale to byl možná ten problém. Měla hodného manžela, dům, auto, práci, která ji moc nebavila. Ale co na tom?
Barbora Kubantová
Apokalypsa/Zjevení
Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí.
Barbora Kubantová
Zeď
(Na památku Jeana Paula Sartra) ...........................................................................................................................................................
Barbora Kubantová
Vítr
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Nechával mu úplnou svobodu a za to se mu dostávalo odměny. Občas když se na vítr naštval, dal chlapci co proto, a tak si chlapec uvědomil, že ho musí vnímat a musí mu dávat svobodu.
Barbora Kubantová
Droga
Trhnutím se vzbudil a začal se rozhlížet všude okolo sebe. Byla tma. Úplné ticho. Nikde nikdo. Nikde nic. A přece věděl, že ho něco vzbudilo. Chvíli setrval ve tmě. Nehýbal se a čekal, jestli něco neuslyší nebo neucítí.
Barbora Kubantová
Nazí
Lidský úhel pohledu je holt věc nepřizpůsobivá. A každý ho máme. .............................................................................
Barbora Kubantová
Nostalgie
Venku svítil měsíc. Pršelo, okenní tabulky se prohýbaly pod poryvy větru. Zvenčí byl vidět jen rozplácnutý nosík malého chlapce na okně a zamlžené sklo.
Barbora Kubantová
Hra
Andrej a Kamil byli kamarádi úplně odmalička. Vždycky spolu chodili do lesa a hráli spolu různé hry v korunách stromů i u jejich kořenů. Začínali na pískovišti a jejich hry se postupně přesouvaly z houpaček do lesů plných starých ztrouchnivělých pařezů, popadaného listí a mechů. Tam, kde neustále hučí vítr v korunách stromů. Rostli, slunce stále zapadalo každý večer, dny plynuly po dnesch, lidé okolo je měli pořád stejně rádi.
Barbora Kubantová
Cumulonimbus
Pode mnou jsou vidět hory. Vysoké zasněžené hory z jedné strany a z druhé strany modř. Modř oceánu. Modř oceánu, která se táhne do dálky. Není vidět její konec, přestože jsem takhle vysoko. Jsem okouzlen. Nechávám letadlo poskakovat po mracích a pouze zírám dolů. Žije si svým vlastním životem stejně jako moje srdce, které bije jako o závod. V dáli zapadá slunce a barví mraky dočervena. Doruda. Do krvava. Krev žilách mi tepe neuvěřitelnou silou. Jako by chtěla vyskočit a propojit se s tou krví tam venku. To už dlouho trvat nebude.
Barbora Kubantová
Kostel
V ulicích nebylo ani živáčka. Vítr ohybal stromy a rval dívce vlasy z hlavy. Kráčela proti němu odhodlaně, jako by ho chtěla ona sama porazit. Ukázat mu, že ona je tady ta silnější. Což nebyla. Se šátkem ovázaným okolo uší se pomalu blížila ke kostelu. Vítr byl čím dál tím silnější. Kolem uší jí poletovalo listí, krabice, a tu a tam jí okolo hlavy proletěl dokonce nějaký kus dřeva. Dnes byl přesně ten den, kdy by se nemělo vycházet ven. A dívka přesto šla. Měla nenadálé nutkání jít se pomodlit. Ale chtěla se jít pomodlit do kostela. Do tohohle kostela, i když byl vzdálený několik hodin cesty od jejího domova. Věděla, že jí ta cesta stojí za to.
Barbora Kubantová
Svět v mojí hlavě
Do dálky se táhne obrovská poušť. Vyprahlá, písečná, žlutavá, přísná a absolutně nepřívětivá. Nevidíte na její konec, ani na její začátek. Nevidíte ani zprava doleva. Je nekonečná. Přes prudké sluneční paprsky nevidíte ani do nebe. Nohy se vám podlamují a pokud byste nebyl nahý, oblečení by se vám bez soucitu lepilo na tělo. Vaše hrdlo je vyprahlé po několikadenní cestě bez vody. To už ale dávno stejně nevnímáte. Tohle není místo, kde by se dalo sehnat něco k jídlu nebo k pití. Cítíte se tam neuvěřitelně sám a bojíte se, že už se nikdy nedostanete pryč. Dovolávat se nějaké pomoci je však také zbytečné, protože jste na celém světě úplně sám. Víte, že pokud uděláte jediný chybný krok, poušť vás může beze slova zničit, zamést pod písek a už o vás nikdy nikdo neuslyší. Paradoxně zbývá však jen důvěřovat poušti a jejímu písku, že se jim nad vámi zželí a dají vám svobodu.
Barbora Kubantová
Klec
Za oknem je vidět měsíc. Pluje si v klidu mezi cáry mraků a jeho studené světlo rozlévá pomalu do místnosti. Za chvíli měsíc zmizí a vystřídá ho plátno polité modrým inkoustem. Plátno, na kterém budou vyznačené dráhy letadel bílým inkoustem. A z pravé strany se bude blížit společně se sluncem krvavě červená skvrna. Měla jsem chuť odejít a být tam venku, ale nechtělo se mi ho tady nechávat samotného. Byl tam tak sám, schoulený, skoro ho ani nebylo slyšet, jak oddychuje ze spánku. Bylo mi ho líto. Už jsem nemohla spát, paprsky měsíčního svitu mě šimraly pod očními víčky, až jsem se trhnutím vzbudila. Dnes bude všechno jinak, pomyslela jsem si po tomhle násilném probuzení
Barbora Kubantová
Ticho
Maruška sedávala u velkého okna každý den. Už dlouhou dobu nevylézala ven. Stačil jí pouze výhled na krajinu, která se schovávala za oknem. Kamna, ve kterých praskal oheň, ji naprosto uklidňovala. Tyhle dny milovala. Seděla si tam s kávou v ruce, na tomhle místě i spala, i jedla. Zvedala se jen v případě nejvyšší nutnosti. Měla přesně vypočítaný moment, kdy vycházelo slunce. Moment, kdy zapadalo. Sledovala mraky a poznala moment, kdy mělo začít pršet. Věděla, kolik je hodin, podle postavení hvězd na obloze. Dokázala ze svého výhledu poznat úplně všechno. Už několik desítek let si tady jen seděla u praskajícího ohně, s hřející kávou v ruce a s očima upřenýma ven. Lidé se jí netýkali. Nikdo ji nepřišel za celou tu dobu navštívit a jí už to dávno nevadilo. Vystačila si sama se sebou
Barbora Kubantová
Obsese
Už zase. Zase se mi to včera stalo. Zase jsem doběhl tramvaj na čas. Zase. Zase jsem měl parádní den.
Barbora Kubantová
Jsoucno
Za oknem se míhala krajina. Zářivě zelená a žlutá políčka se ztrácela v dáli stejně rychle, jako se za okénkem objevila. Krávy působily, jakoby utíkaly i s políčky kamsi za obzor. Špičaté skály podél kolejí každou chvíli chtěly prorazit nebeskou klenbu. Byly bílé jako sníh a holčička se bála, aby se každou chvíli na slunci neroztály. Její tělo ovládala neuvěřitelná touha. Už se nemohla dočkat. Srdce jí tlouklo jako o život. Cítila, jak jí hlava pulzuje. Začala postupně ztrácet půdu pod nohama. Když se posadila, bylo to trochu lepší, ale s napětím, které se rozšiřovalo postupně do celého jejího těla, nic dělat nemohla. A tak si ho jen užívala. Zavřela oči a nechala ho, ať prochází všemi částmi jejího těla. Nechala ho, aby se takhle vyplavilo. Přitom poslouchala vlak, jak se pomalu potácí po kolejích, a čekala až ucítí, že už se zastavil. Otevřeným oknem zaslechla šplouchání, ale oči otevřela až v moment, kdy jí vůně slané vody zamířila dokonce až pod oční víčka.
Barbora Kubantová
Žena
Uprostřed pole stál dům. Vysoká kamenná budova bez oken a bez dveří. Nádherná. Měla výšku několika smrků a táhla se z jedné strany lesa na druhou. Spíše všem imponovala, než že by se lidem líbila.
Barbora Kubantová
Panenka
Holčička stála na okraji postele a hrála si. V ruce držela překrásnou porcelánovou panenku. Panenka měla své jméno, svou maminku a svůj domov. Měla lásku. Pro holčičku byla její porcelánová panenka vším. V její přítomnosti se nebála cokoli dělat ani cokoli říkat. Milovala tyhle přátelské momenty. Jenom s ní se smála. Jen s ní také plakala. Tak jako tak byly momenty, které spolu prožívaly, velice intenzivní. Panenka v rukou holčičky ožívala, tak jak si to nikdo nedokáže představit. Byla z ní normální živá bytost. To, co se na tom ale holčičce líbilo nejvíc, bylo že panenka ožívala podle toho, jak se holčičce chtělo. Když před sebou chtěla mít mrtvou panenku, se kterou si mohla házet ze strany na stranu, nahoru a dolů, šlo to. Když před sebou chtěla mít loutku, která byla napůl živoucí, ale udělala všechno to, co holčička chtěla, také to šlo. A když před sebou chtěla mít živoucí bytost, se kterou si mohla hrát, jakoby to byl opravdový člověk, také to šlo. Byla to taková vděčná služka. Až do určitého okamžiku.
Barbora Kubantová
Speculus
Přes rozbité střepy neviděl vůbec nic, tedy spíš viděl, ale věděl, že tohle není realita. Z očí mu tekly slzy plným proudem a on se jen koukal na ten zamlžený svět za rozbitým sklem. Docela měl tyhle situace rád, i když je z plných sil nenáviděl. Lidé choodili okolo a nevšímali si ho. On si jich taky nevšímal. Proč taky? Musí být dny, kdy mu jsou ukradení, jinak by svět nedával smysl. Seděl na kufříku z různých sešitých kůží, to bylo to jediné, co mu zbylo. Už ani svou fyzickou schránku necítil, už mu na ní moc nezáleželo. Měl jen slzy, střepy a kufr. A taky klobouk z červené kůže. Zamračil se a do očí se mu vhrnulo více slz. Postavil se a všechny tyhle věci zahodil. Přestože to bylo to jediné, co měl, nezáleželo mu na tom. Lidé okolo něho chodili velkým obloukem, ale jemu to bylo úplně jedno. No, znáte ty momenty, kdy dokážete vytěsnit i to, co vidíte periferním viděním. V tu ránu si uvědomil, že na ulici stojí úplně nahý uprostřed cirkulujících lidí. A tak se začal smát. Slané slzy se smísily se sladkým smíchem a střepy se postupně začínaly skládat dohromady. Slepovat se. I když by si možná přál, aby si mohl spíše zalepit samotné oči, aby neviděl, jak se mu rozpadá svět před očima. Zaměřil zamlžený pohled kamsi do davu a v tu ránu bylo všechno zase zpátky slepené. Jeho život byl zrcadlo, on byl zrcadlo a všechno bylo zase takové, jaké to má být. Dokonce i oblečený byl. Trochu se bál, že má halucinace, protože všechno bylo naprosto zřetelné, dokonce i vzpomínky na to, jak byl rozbitým zrcadlem. Teď tam seděl v klidu na svém kufříku s kloboukem na hlavě a vůbec nebyl nahý, a byl z toho všeho zmatený. Ale uvědomil si jednu velice důležitou věc. VŮLE. Uvědomil si, jak moc má velkou sílu lidská vůle. - "Specule?" zeptal se.- "Ano?" odpověděl Speculus.- "Pamatuj si, že vůle je to nejdůležitější, co si člověk musí udržet za každou cenu. Není to víra, ale vůle."- "Já vím, maestro, vždyt' jsem vám to řekl já sám," odpovědělo zrcadlo.Vytáhl z kufříku barevné šátky a začal s nimi točit okolo sebe. V tu ránu viděl běhat okolo sebe ohnivé postavy, víly, zemřelé duše a tančící ženy. Děsilo ho to, ale protože věděl, že zrcadlo je úplné, věděl i, že to co se okolo něj děje, je opravdové. Lidé okolo chodili a dávali mu peníze, spoustu peněz, v tu ránu mu nebyli ukradení. Vůbec. Zase je miloval a nemohl se bez nich obejít. Zase se na ně rád díval a rád jim ukazoval bludy. Všechno, co viděli byli vlastně oni sami, on to jen zprostředkovával svojí vůlí. Magie, kterou vytvářel tam byla jen, protože si ji zavolal na pomoc ze své duše. Stejně jako Specula.Skončil den a maestro sbalil celý svůj život do svého kufříku. Zrcadlo i myšlenky se tam vešly s přehledem. Speculus nikam sbalit nepotřeboval. Vzal si pár drobných a bezdomovci, který stál opodál, je všechny dal do rukou. Měl ho rád. Vždycky byl z jeho kejklí nejvíc nadšený a stával u maestra klidně celé dny.Vůbec ho netrápilo, že nebude mít dostatek peněz na večer. Vždyt' byl nahý, nic nepotřeboval. Stačilo mu sedět v hospodě a věřit tomu, že se má dobře. Pak se taky dobře měl. Zdálo se, že život je pro něj dost jednoduchý, každý den stával na ulici a čaroval, lidé ho milovali za jeho umění a on jediný věděl, co se za ním skrývá. On jediný a Speculus.Jednoho krásného dne, kdy maestro zase točil se svými šály na náměstí a přitom pozoroval postavy, které vznikaly pod jeho rukama, ji spatřil. Po ulici šla žena. V životě tak nádhernou ženu nespatřil. Ona si ho ale ani nevšimla. A Speculus se mu jen smál. Nevěděl, proč se k němu svět obrátil zády zrovna v ten moment, kdy se zamiloval. Strávil několik dní a několik nocí jen tím, že seděl na svém kufříku. Plakal. A snažil se složit rozsypané sklo. Nahý, bez ničeho. Pořezaný od skla. Specula už ani nevnímal. I když mu byl tím nejlepším rádcem, jakého mohl mít. Nebyl schopen čarovat, když nebyl schopen mít radost a vůli.
Barbora Kubantová
Role.Strom.Realita.
Bledý chlapec nevypadal na to, že by byl úplně zdráv, přestože se tak snažil tvářit kdykoliv se potkal s někým, kdo se ho na to vyptával. Jeho bledou tvář rámovaly černé vlasy, které mu sahaly po ramena, pod očima měl velké kruhy, které působily tak, že kdyby do nich někdo nalil vodu, zůstala by tam. Bylo to způsobeno jeho způsobem života. Přestal ho bavit spánek. Měl pocit, že je to jen ztráta času. A tak se po nocích jen procházel po městech, po lesích a po horách. Občas se mu stávalo, že ho uprostřed chůze spánek skolil někde v davu lidí, nebo uprostřed lesa. Často, když únavu cítil až moc hluboko ve svých kostech a svalech, jednoduše si dal kafe. Tím ji chvilkově vyhnal ze své hlavy, kamsi do malíčků u nohou a když se mu vrátila znovu, udělal to samé. Patřil mezi takové ty vesnické legendy. Nikdo nevěděl, kde tráví zimu, kde bere peníze na jídlo a na kafe, které neustále nosil v ruce. Překvapivě dokonce i docela často měnil oblečení. Říkávalo se, že je to starý čaroděj zakletý do mladého chlapce moderní doby. A je odsouzen k tomu, aby chodil nekonečně dlouho po světě. Do té doby, než se bude dokázat přizpůsobit světu kolem sebe, což ani v minulosti nedokázal.
Barbora Kubantová
Růže na sněhu
Dívka kráčela městem, bylo na ní vidět, že ji něco trápí. Něco nebylo úplně v pořádku. Možná to byl jen ten zvláštní pocit, že jednoduše mezi ty domy, které okolo ní stály nepatří. Proč? Asi proto, že domy byly staré šedé a rozbité. Možná, protože na sobě měla jako jediná ze všech okolních lidí něco barevného. Ramínkové šaty z barevnými kytkami. Zářila mezi domy jako rozkvetlá růže na skále. Nebo možná slunce v noci na nebi. A co víc. Přestože ty betonové konstrukce byly tak zpustošené, ona se usmívala. Byl to zvláštní pohled, šel z její radosti trochu strach. Působila trochu hraně nebo možná trochu nepravě. Asi jako porcelánová panenka mezi rozpadlými domy. Trávila mezi nimi většinu svého času, jednoduše tam utíkala od lidí. Tedy možná spíš od problémů. A za myšlenkami. Jakmile se dotýkala budov, ze kterých cítila historii, začala jejím tělem proudit velmi zvláštní energie. Moc ráda zavírala oči a představovala si, jak se proti ní valí dějiny. Možná, že to nebyly úplně jen představy ale spíše skutečnost. Zatímco její přátelé sedávali ve městě a poddávali se účinkům alkoholu a drog, jí stačilo lehnout si ve větru na střechu staré budovy banky. Bylo potřeba vylézt tam po dlouhém schodišti, které nemělo zábradlí. A celý vnitřek se pyšnil malbami sprejem, které tam mohly být už tak 1000 let podle dívčina názoru. Ráda budovou procházela a naslouchala jejímu tichému sdělení, které polykaly staré výtahové šachty, končící v útrobách země. Naslouchala tichému naříkání zdí a obrazců, které na nich byly zvěčněny. Při chůzi po schodišti se poddávala pocitům, že padá do hlubin tohohle výmluvného, ale zároveň němého domu. Pomalu, ale jistě se stávala jeho součástí. Srůstala s ním. Nevyvolává to ve vás napětí?
| předchozí | 1 2 | další |
